Článek
Pan (ne)praktický doktor mi při poslední preventivce nasadil pohled, který obvykle předchází špatným zprávám o stavu ledničky.
Řekl: „Chce to pohyb, dlouhé procházky. To vám spraví tlak, cholesterol a možná i manželství.“ No a já blbec mu uvěřil.
Tak jsem si vybral trasu. Konečná MHD – Mafiánské pardon Mariánské údolí. Tady začíná můj odvážný příběh turistického hrdiny, který měl jen malou svačinu a víru, že to nemůže dopadnout špatně.
Obešel jsem poctivě všechny tři mariánské rybníky, na Muchově boudě si dal limonádu a dostal geniální nápad: půjdu po modré značce do Ochozu. Tudy jsem nešel 25 let. A předtím taky ne. A nebyl k tomu důvod.
Jdu, jdu, a najednou – hele, zelená značka! To je taková česká klasika: jdete po modré, skončíte na zelené. Životní metafora. Potkal jsem mladé lidi – ani ne čtyřicet. Ptám se: „Dostanu se tudy do Ochozu?“ Oni na mě, s tou jistotou mládí, co ještě nebolí kyčle: „Jo jasně.“ Tak jsem šel dál a dál.
A skutečně – došel jsem. Jenže ne do Ochozu city, ale někam k ochozké hájence Na Hrádku.
Autobus IDS JMK tam jezdí jednou za dvě hodiny. Takže buď čekat, nebo další tři kilometry poctivé chůze. Samozřejmě jsem šel. Do toho opravdického Ochozu. Ke Votrubům.
Tam už konečně bus jel. A já, jak ti mladí, usedl na sedačku a předstíral, že to byl plán.
Výsledek? V nohách 16,5 kilometru. Pro rejpaly – ano, část jsem nachodil i po Brně. Ale noha jako noha, dlažba jako lesní cesta. Doktor bude mít radost. Já mám puchýře.
A víte, co je na tom nejhorší?
Že já blbec mám chuť to jít znova. Protože když vám lékař doporučí procházky, tak neřekne jasně, že myslel deset minut kolem paneláku. On řekne dlouhé. A to slovo je past.
Takže příště, až potkám turisty pod čtyřicet, a oni mi s úsměvem řeknou „jo jasně, tudy se dostanete do Ochozu“, tak jim poděkuju. A půjdu na opačnou stranu. Do hospody. Tam autobus jezdí každých dvacet pět minut.
A teď to hlavní, zhubl jsem díky té pouti po brněnském venkovu neskutečných 0,3 kg.
Hezké babí léto!
