Článek
Bylo to zcela obyčejné jarní říjnové dopoledne, jakých jsou v našich českých a moravských městech tisíce.
V supermarketu se mezi regály pohybovaly postavy lidí, kteří chtěli jen naplnit své tašky základními potravinami. Ostatně při dnešní drahotě si málokdo může dovolit kupovat nějaký luxus. Pokud nejste soudce nebo poslanec.
Tichá rutina, která však bývá někdy narušena momentem, jež zůstane v paměti déle než by se zdálo.
Tak tomu bylo i v případě staršího muže, odhadem sedmdesátiletého, jenž si přišel koupit chléb, mléko, salám Senior pardon Junior a dalších několik drobností k večeři. Netušil, že jeho krátká zastávka u pokladny se stane výjevem, který by mohl být předmětem úvah o stavu naší společnosti.
Prodavačka – mladá, unavená, možná podrážděná – po něm žádala, aby si zařídil slevovou kartu. Nabízela mu výhody, body, akce, příslib, že i on bude součástí té zvláštní rodiny zákazníků, kteří sbírají plastové kartičky jako vstupenky do světa spotřebitelských privilegií.
Muž pokrčil rameny a řekl prostě: „Děkuji, nechci.“ V tu chvíli se stalo cosi, co překročilo hranici běžného rozhovoru. Prodavačka, místo aby mlčky přejala jeho rozhodnutí, vybuchla. „Pane, jste hlupák! Ve vašem věku byste měl mít rozum a pořídit si slevovou kartu!“ (dokonce použila i dva vulgární výrazy, které nesmíme publikovat, jelikož by to bylo v rozporu s pravidly vydavatele).
Byla to věta, která by v jiné době možná zapadla. Jen další projev netrpělivosti v unavené tváři pokladní. Ale já ji slyším jako výkřik, který se dotýká něčeho hlubšího. Hranic lidské důstojnosti. Není to totiž pouhá nezdvořilost. Je to obraz toho, jak snadno se v přítomném světě ztrácí úcta k člověku, zvláště pak k člověku staršímu.
Vždyť co je to, když někoho nazveme hlupákem jen proto, že odmítl účast v marketingové hře? Není to výraz bezmoci? Není to přiznání, že jsme přijali pravidla, která nám vnutila obchodní strategie, a že v nás vyvolávají podráždění ti, kteří se jim odmítají podrobit?
Ergo kladívko, zmíněný starý muž určitě nebyl hlupák. Naopak, jeho gesto bylo možná poslední špetkou svobody uprostřed obchodního chrámu, kde se člověk měří podle slev a bodů. Odmítl se stát součástí mechanizmu, který nás nutí, abychom si kvůli každému jogurtu pamatovali číselný kód, a aby nám plastová kartička určovala, zda jsme hodnotní zákazníci.
Jeho odpor nebyl trucem, nýbrž výrazem důstojnosti
Prodavačka se dopustila chyby, ale ne proto, že by byla sama o sobě špatná. Možná je jen symbolem systému, který nás všechny tlačí do permanentního souhlasu. I ona je obětí, protože stojí celé dny za pokladnou, poslouchá povely manažerů, musí opakovat věty, které jí byly předepsány. A pak, ve chvíli, kdy narazí na člověka, jenž odmítne hrát tuto hru, uleví si útokem. Vlastně to byla její bezmoc, která mluvila.
Tento výjev mi připomíná, že svoboda není nikdy samozřejmá. Neztrácí se jen tehdy, když ji ohrožují velké dějiny a mocní politici. Ztrácí se pomalu, nenápadně, v supermarketech, kde se uráží starý muž za to, že odmítne plastovou kartu. Ztrácí se v okamžicích, kdy přestaneme respektovat rozhodnutí druhého, byť je pro nás nepochopitelné.
Závěrem
Možná bychom se měli zastavit a položit si otázku: kde je hranice mezi pohodlným účastněním se spotřebního rituálu a zachováním vlastní svobody? A co je vlastně důležitější: mít kartu, nebo mít možnost říci ne, aniž bychom byli označeni za hlupáky?
Když ten starší muž odcházel s igelitkou v ruce, působil tiše, ale pevně. Možná jej urazila slova mladé prodavačky, možná je nechal za sebou. Ale já v něm vidím symbol člověka, který si uchoval právo na vlastní rozhodnutí. V tom je jeho síla. A v tom je i naše naděje, že navzdory hlučným kartám, akcím a marketingovým trikům zůstane člověk především člověkem – důstojným, svobodným, nezávislým.
