Článek
Když ceny benzínu klesají, je to zásluha Fialovy vlády. Když stoupají, může za to Babiš a Putin. Tak by se dala shrnout logika, kterou Richard Pokorný v článku o zastropování cen pohonných hmot ochotně přebírá a předkládá čtenářům jako hotovou pravdu. Tento myšlenkový model se v české politice stal evergreenem: pozitivní vývoj si vláda připíše na účet, negativní vývoj svede na opozici a „zlého cizince“.
Pokorný perfidně kritizuje návrh Karla Havlíčka (ANO) na zastropování cen benzínu jako ekonomické fiasko a varuje před maďarským scénářem, kdy došlo k výpadku dodávek. Současně opěvuje Fialův kabinet za to, že si prý zachoval chladnou hlavu. Aby jeho argument působil ještě přesvědčivěji, dodává, že za průměrnou mzdu si dnes koupíme více litrů benzínu než za Babiše.
Jenže tahle „logika“ má trhliny.
Ceny pohonných hmot totiž neurčuje ani premiér, ani ministr průmyslu, ale především globální trh s ropou, kurz koruny, marže rafinerií a distribuční náklady. Vliv vlády je spíše nepřímý – daňová politika, regulace trhu či podpora konkurence mohou pomoci, ale nejsou tím kouzelným proutkem, který zlevní litr na stojanu. Přesto se úspěch připisuje výhradně kabinetu, zatímco zdražení se hodí na Babiše a Putina.
Takový výklad je pohodlný, ale zavádějící. Když loni klesaly světové ceny ropy, odráželo se to i v českých čerpacích stanicích – nikoli proto, že by vláda něco zásadního udělala, ale protože tak funguje trh.
Stejně tak při zdražení v době války na Ukrajině sehrály klíčovou roli sankce, narušení dodavatelských řetězců a nervozita na komoditních burzách. Vláda mohla reagovat – třeba dočasným snížením spotřební daně – ale hlavní příčiny byly mimo její dosah.
Vytváření dojmu, že dobré zprávy jsou výsledkem moudré vlády a špatné zprávy dílem zlé opozice a zahraničních nepřátel, je politický marketing v nejčistší podobě.
Je to podobné, jako kdyby se trenér fotbalového týmu chlubil každým gólem, i když padl náhodou, a z proher obviňoval jen soupeře a rozhodčího. I když Petr Fiala se nedávno vlastně chlubil, jaký býval skvělý fotbalista, byl tak rychlý a skvělý, že ho zapomněli zapsat do jakékoliv tabulky či kroniky.
Závěrem
Česká politika by potřebovala méně narativů a více analýz. Místo nálepkování typu „Babišovo fiasko“ nebo „Fialův úspěch“ by bylo užitečnější přiznat, že cenotvorba pohonných hmot je výsledkem celé řady faktorů, z nichž mnohé nemůžeme ovlivnit. To by ovšem vyžadovalo od politiků i komentátorů nepříjemnou vlastnost – poctivost vůči realitě. A ta se v českém veřejném prostoru zatím nenosí.
Nakonec tu máme „vykutálený model“: chvála za každé zlevnění, svalování viny za každé zdražení. Funguje to marketingově skvěle – jen občanovi to nepřináší nic víc než pocit, že se s ním hraje hra, jejíž pravidla znají jen hráči nahoře. A to je, bohužel, jediné skutečné fiasko.
