Článek
Rozkapané oči a rozjasněná mysl
(vyprávění jednoho postaršího kantora z roku 2025)
Předvčera jsem byl na očním. Ne že bych si stěžoval – ve svém věku už jsem rád, že mě v čekárně neoslovují „dědečku“ a že na tabuli ještě přečtu, co sám napíšu. Ale jak říkával jeden kolega z fakulty, „když chceš mít přehled, musíš si ho (tedy zrak) nechat zkontrolovat“.
Tak jsem šel.
Paní doktorka byla pečlivá, až přehnaně. Zkouší zelený zákal, šedý i fialový (vládní) zákal, měří dioptrie na dálku i na blízku. Pak říká minule jsme nerozkapávali oči, mám zde v počítači.
Doktorka - Můžeme to udělat dnes?
Já kantor - a jaká je jiná možnost?
Doktorka - no přišel byste si v srpnu, dřívější termín opravdu, ale opravdu nemáme.
Kantor - Tak to radši dnes…
Rozkape oči, počká, zkontroluje, a varuje: „Dvě hodiny budete vidět rozmazaně.“ No, to jsem pochopil už venku, když mi svět připadal jako pod vodou, slunce mě pálilo do očí a lidé vypadali jako postavy z videohry v nízkém rozlišení. Ale začínalo se to hned pozvolna lepšit.
Mohl jsem jít domů. Měl bych. Normální člověk by si vzal volno. Ale kdo říká, že učitel je normální člověk?
Navíc, když vás čeká oblíbený seminář s dospělými studenty, kteří se těší na vaše historky z (právní) praxe, nemůžete je nechat čekat. Tak jsem šel.
Zvládl jsem to. Skoro jako mladý mušketýr . Skoro. Až na jednu malou opticko-identifikační chybu: spletl jsem si při výuce studentku se studentem.
Inu, krátké vlasy, robustní postava, a moje zorničky otevřené dokořán jako vrata do kravína. Pronesl jsem „pane kolego“ a smích otřásl třídou.
A co je na tom nejhezčí? Oni si mysleli, že to byl vtip! Jeden z těch mých „legendárních seniorských fórků“, jak s oblibou říkají.
A já? Já jsem se jen pousmál. Učitel se nemá omlouvat za to, co publikum přijme jako záměrný šprým. To je pedagogická strategie.
Po hodině mi jedna studentka pošeptala: „Pane docente, fakt dobrý timing. Měl byste zkusit stand-up.“
Možná měla i pravdu. V rozmazaném světě ostrý humor ještě víc vynikne.
