Článek
Jsou věci, milý čtenáři, které jsou tak samozřejmé, že by neměly vůbec stát za řeč.
Například to, že se v uzavřeném prostoru, kde stojíte jeden druhému téměř na špičkách, chováte ohleduplně. Řeklo by se – slušnost. Věc přirozená. Základní kámen civilizace.
Ale pak přijde ranní tramvaj. Nebo v Brně šalina. Nebo jinde autobus. Člověk vstoupí dovnitř, přitiskne si kabelku k tělu, abychom se vešli. Otočí se – a dostane ránu. Do žeber, do prsou, někomu do obličeje. Ne od surovce, který by ho napadl, nikoli. Od batohu. Takového toho solidního, tmavě šedého, prostorného, co sice pojme celý svět, ale jeho nositel zjevně už nepojal myšlenku, že s tím batohem taky může někoho zmrzačit.
A tu se ptám, s upřímnou prostotou a bez ironie: je to opravdu tak nesmírně těžké, sundat si batoh v přeplněném dopravním prostředku? Je to tak nadlidské?
Tak nepochopitelné, tak nemožné, že na to nestačí zdravý rozum, cit pro prostor, nebo aspoň základní respekt k lidské existenci?
Pozoruji je. Mladí, staří, studenti, turisté, ale i zcela domácí usedlíci. Mají batoh na zádech a tváří se, že o něm neví.
Je to zvláštní jev – ztráta vědomí o vlastních rozměrech. Jako by v tu chvíli patřili do nějaké zvláštní zoologické třídy: homo ruksacensis necitlivý.
A není to snad věcí technickou – vždyť batoh má přezky, má ucho, dá se chytit, stáhnout, položit na zem. Zkušený cestující si ho dokonce věší na břicho, což není esteticky půvabné, ale sociálně zcela chvályhodné.
Jenže to by vyžadovalo, pro pět ran do DPMB, úsilí. A úsilí je, jak známo, v městské dopravě výdobytek vyšší civilizace.
Možná je v tom i jistý druh vzdoru. Tichá rebélie vůči systému, který člověka stlačuje, nutí ho stát, dusit se, dýchat cizí šampony a občas i pachy beze jména. A tak si necháváme aspoň ten batoh – tu poslední výsadu. Kus vlastního prostoru. Svou nafukovací zónu.
Ať si ostatní třeba zlomí žebra o můj bágl, mně je pohodlně.
Ale, prosím vás, trochu lásky v tom MHD. Lásky v nejprostším slova smyslu: že se nebudeme chovat jako náhodné předměty, ale jako lidé. S citem pro druhé, pro prostor, pro obyčejnou lidskou slušnost.
Batoh není zločin. Ale batoh na zádech ve špičce je jako roztažený deštník v divadle.
Dál snad již ani nemusím pokračovat.
Tak se ptám ještě jednou na závěr:
Je to takový problém sundat ho ze zad?
