Článek
„Tak tohle už je opravdu disciplína pro olympiádu. Říká se jí dvojí metr,“ utrousil.
V textu totiž narazil na další z těch dnes tolik oblíbených zobecnění na adresu mužů. Nic nového pod sluncem. Muži jsou prý takoví, makoví, neschopní, nezralí, směšní… Prostě se to bere jako vtipná společenská glosa.
Jarda se jen usmál.
„Dobře,“ povídá. „A teď si představte, že by někdo napsal pravý opak.“
A hned začal nahlas předčítat vlastní, zcela smyšlenou větu:
„Zatímco skvělých, úspěšných, krásných, velmi chytrých a zábavných mužů je plno, žen dosahujících kvalit alespoň průměrného muže je jako šafránu.“
Pak noviny zaklapl.
„Za jak dlouho by autora vyhodili? Za deset minut? Nebo až po polední pauze?“
Podle Jardy by následovala lavina. Sociální sítě by ho roznesly na kopytech. V televizi by seděli experti, vysvětlovali by, proč je podobná věta nepřijatelná. Organizace by vydávaly ostrá prohlášení. Padala by slova jako stereotyp, sexismus, diskriminace a nenávist.
Jenže když se podobně paušálně mluví o mužích?
„To je přece jen nadsázka. Humor. Satira. Nebo společenská kritika,“ pousmál se Jarda ironicky.
A právě to mu vadí nejvíc.
„Nejde mi o chlapy proti ženským. Mám skvělou manželku, dvě báječné sestry a nejlepší šéfovou, jakou jsem kdy měl. Nevěřím na to, že jedno pohlaví je lepší než druhé. Vadí mi jen, když se stejná věc jednou označí za nepřípustnou a podruhé za vtipnou – podle toho, koho se týká.“
Jarda tvrdí, že skutečná rovnost nemůže fungovat podle hesla „pro naše ano, pro ostatní ne“.
„Buď platí stejná pravidla pro všechny, nebo to žádná rovnost není. Když odmítáme předsudky vůči ženám, měli bychom stejně odmítat i předsudky vůči mužům. Jinak se z boje za rovnost stává jen soutěž o to, kdo má větší právo být uražen.“
Když svůj rozhořčený monolog doma dokončil, manželka se na něj podívala přes hrnek s čajem.
„Jardo, a vynesl jsi aspoň ten koš?“
Senior zmlkl.
„Nevynesl.“
„Tak vidíš,“ usmála se vítězoslavně.
Jarda beze slova popadl odpadky a zamířil ke kontejnerům. Po cestě si ale stejně brumlal pod vousy:
„Koš klidně vynesu. Ale dvojí metr? Ten bych nejradši vyhodil taky.“
A možná právě v tom je celé kouzlo podobných debat. Nejde o to, jestli mají pravdu muži, nebo ženy. Jde o to, zda dokážeme posuzovat stejné výroky stejným metrem. Pokud ne, pak se z rovnosti stává jen slovo, které platí podle toho, komu zrovna fandíme.
