Článek
Slyším šepot statisíců opomíjených a odstrkovaných…
Je to šepot, který neproniká do analytických studií think-tanků ani do podcastů městských elit.
Je to šepot tichého vzteku, který nezní na konferencích o udržitelnosti, ale v kuchyních paneláků, kde se přepočítávají vajíčka, než se uvaří večeře. kde přepočítávají penízky, aby dítě mohlo jet na školu v přírodě či babičce koupit léky na ředění krve. Tento šepot není slyšet, protože se nenosí. Ale o to hlasitěji pravděpodobně zazní ve volbách.
Vlna naděje i nevole
V září se možná skutečně vzedme vlna. Ne vlna nové naděje, ale vlna návratu reality do politického jazyka. Vlna, která smete „vládu mocných“ – těch, kdo převzali stát ve jménu rozpočtové odpovědnosti, ale zapomněli, že odpovědnost bez empatie je jen jiný druh cynismu.
Lhali, že nezvednou daně… Ale co je daň, když ne jazyk moci, který přerozděluje v neprospěch těch, kdo už tak přerozdělují svůj čas mezi tři práce a nemocné rodiče?
Lhali, že zajistí bydlení pro mladé… Ale kde je „trh“, tam není domov. Vlastnictví se stalo nástrojem vyřazování, nikoli sdílení.
Lhali, že udělají skutečnou penzijní reformu - a jediné, co udělali, že sedřeným lidem zvedli věk odchodu do penze.
Lhali, že pomohou chudým seniorům a samoživitelkám… Ale pomoc, která nikdy nepřijde, je horší než žádná: vytváří iluzi, že vina je na straně těch, kdo nečekali dost trpělivě.
A tak stojíme na prahu možného zlomu. Ale pozor: vlna smete lež, ale nenese nutně pravdu. Vylití emocí není ještě program. Nebezpečí nespočívá v tom, že se změní vláda, ale že se nezmění jazyk, kterým o společnosti mluvíme.
Ergo kladívko, možná přijdou noví lidé s novými sliby. Ale dokud bude „politika“ znamenat jen správu fiskálního prostoru a ne etický závazek k těm nejslabším, bude se šepot opakovat – každé čtyři roky hlasitěji.
A nakonec: možná to není šepot. Možná je to jen ozvěna svědomí, které se vrátilo domů.
