Článek
Pak přijde účet.
Sto korun!
Ano, čtete správně. Sto korun za jeden hrnek kávy. V tu chvíli jsem se musel podívat ještě jednou, jestli mi omylem nepřipočítali polovinu nájmu nebo alespoň vstupenku na brněnskou Kometu.
Pamatujete si dobu, kdy člověk do stovky pozval na kávu celou návštěvu? Dnes za tuto částku dostane jeden nápoj a ještě má pocit, že by měl obsluze poděkovat za možnost utratit vlastní peníze. A ještě dát dýško 15 korun, dalších. Šílené!
Nejde přitom jen o kávu. Ta se stala symbolem něčeho mnohem většího. Žijeme v době, kdy si na ceny zvykáme rychleji než na nové účesy. Máslo za sedmdesát? Chvíli remcáme a jdeme dál. Oběd za tři stovky? Pokrčíme rameny. Káva za sto nebo dvě stě? To už začíná připomínat… teror! Kde je zlevnění, které slibovala Babišova vláda?
Nejzajímavější je sledovat reakce okolí. Jedni kroutí hlavou a říkají, že je to šílenství. Druzí vysvětlují, že jde o výběrová zrna z horských plantáží, spravedlivý obchod, zkušeného baristu a prý jedinečný zážitek.
Moje nervy.
Jenže většina lidí si při pohledu na účet položí mnohem jednodušší otázku: Opravdu může být obyčejné kafe tak drahé?
Jistě, provozovatelé kaváren to dnes nemají jednoduché. Nájem, energie, mzdy – všechno letí vzhůru. Ale když se cena jednoho nápoje začne blížit částce, za kterou ještě nedávno člověk pořídil slušný oběd, nelze se divit, že zákazníkům dochází humor. A peníze.
A tak jsem dopil poslední doušek a odcházel s pocitem, že jsem právě absolvoval něco což již fakt dlouho nezažiju.
Káva byla dobrá. O tom žádná.
Ale za „ty love“ bych možná čekal, že mi k ní přinesou i majetkový podíl na kávové plantáži. A číšník (pardon barista) mi přijde po pracovní době vymalovat byt a umýt okna.
Protože jestli je dnes normální dát za větší kávu 100 korun, pak už mě opravdu nepřekvapí vůbec nic.
Snad jen to, kdy se dočkáme cappuccina za tři stovky. A podle vývoje cen to možná nebude trvat dlouho.
