Článek
Debata o spropitném se u nás tradičně vede v rovině emocí. „Vždyť je to jen drobnost navíc,“ slýcháme. „Odměna za úsměv a ochotu.“ Jenže v okamžiku, kdy se spropitné stane pravidelnou a očekávanou součástí výdělku, přestává být darem a mění se v příjem. A s příjmem má moderní stát zacházet stejně – bez ohledu na to, odkud plyne.
V gastronomii a službách dnes spropitné často tvoří významnou část měsíčního příjmu. Nejde o výjimku, ale o systém. Číšník či barman s ním počítá, zaměstnavatel ho tiše toleruje a stát nad ním obvykle přivírá oči. Výsledkem je šedá zóna, která neprospívá nikomu – kromě krátkodobého pocitu, že jsme „vyzráli na systém“.
Pokud bereme vážně princip rovnosti, pak není důvod, aby spropitné stálo mimo daňový režim. Učitel, úředník ani zdravotní sestra si nemohou část odměny „nechat bokem“. Platí daň z příjmu, zdravotní i sociální pojištění – a právě z těchto odvodů se financuje systém, na který se jednou budou spoléhat i zaměstnanci v pohostinství.
Často se namítá, že zdanění spropitného ublíží nízkopříjmovým pracovníkům. Tento argument ale míří vedle.
Problémem není zdanění, nýbrž nízká základní mzda. Řešením není tolerovat daňové výjimky, ale férově nastavené platy a jasná pravidla. Spropitné má být skutečným bonusem, nikoli náhradou mzdy.
Navíc – nezdaněné spropitné deformuje trh práce. Zvýhodňuje jeden sektor na úkor ostatních a vytváří iluzi levnějších služeb. Ve skutečnosti jen přesouvá náklady jinam: do nižších důchodů, slabšího zdravotnictví a menší solidarity.
Zdanění spropitného včetně odvodů na zdravotní a sociální pojištění není šikanou ani útokem na číšníky. Je to návrat k elementární logice: každý příjem má nést svůj díl odpovědnosti.
Chceme-li funkční stát a férový systém, nemůžeme si vybírat, kdy pravidla platí – a kdy se nám zrovna nehodí.
