Článek
Hokejové mistrovství světa dvacítek je v plném proudu a český fanoušek může po dlouhé době sledovat zápasy s pocitem, že „tohle má hlavu a patu“. Mladíci bruslí, bojují, dávají góly a výhra 2:1 nad Finskem chutná o to víc, že Seveřané tradičně nepůjčují body zadarmo. Jenže – jak už to u nás bývá – sportovní radost musela být okořeněna drobným, leč velmi slyšitelným technickým dramatem.
Diváci České televize si totiž povšimli, že zvuk se rozhodl jít vlastní cestou. O něco rychlejší, svižnější, možná ambicióznější než obraz. Výsledkem byla situace, kdy Robert Záruba s plným nasazením hlasu hlásil gól, zatímco na obrazovce puk teprve opouštěl bezpečí obranného pásma. Hokej tak dostal lehký nádech sci-fi: budoucnost byla slyšet dřív, než nastala.
Je třeba přiznat, že to bylo komické. Národ, zvyklý na infarktové koncovky, tentokrát zažil infarkt v předstihu. Fanoušek vyskočil z gauče, zvedl ruce nad hlavu, a vzápětí zase usedl, protože gól se teprve „chystal“.
Emoce na splátky. Inovace, kterou IIHF zatím nezaregistrovala.
Největší ránu však paradoxně schytal Robert Záruba.
Muž, jehož hlas je pro český hokej podobně ikonický jako červený dres nebo slovo „teď!“, se musel omlouvat za něco, co nemohl ovlivnit ani při sebelepší kondici hlasivek. Omluva zazněla pokorně, profesionálně a tak nějak zbytečně. Je to asi jako kdyby se strojvedoucí omlouval cestujícím, že prší.
Celá epizoda má ale i pozitivní rozměr. Ukázala, jak jsme si na kvalitní komentář zvykli. Že nás nerozhodí technika, ale že nám záleží na tom, kdo nám gól oznamuje. A že hokej, i když je na ledě tvrdý, v obývácích pořád dokáže vyvolat úsměv.
Závěrem
Naši „dvacítkáři“ vyhráli, Robert Záruba zůstal profesionálem a Česká televize nám nechtěně nabídla experimentální přenos z budoucnosti.
A upřímně – horší věci se v hokeji i v životě už staly. Pokud má být jediným problémem to, že víme o gólu o vteřinu dřív, pak se našemu hokeji vlastně daří výborně.
