Článek
Když se řekne „učitel“, mnohým studentům se vybaví bytost, která jim půjčuje sešit, vysvětluje příklady nebo – v lepších případech – posune termín testu, když se třída semkne jako mafie a začne kolektivně kašlat. Ano, učitel je v tu chvíli výborný sluha.
Slouží vědění, slouží žákům, slouží i tomu, aby se matematické vzorce tvářily o něco snesitelněji.
Ale jakmile se učitel rozhodne být pánem, nastává katastrofa.
Najednou z dobrého rádce vznikne diktátor, který má v rukou nejmocnější zbraň – známkovací pero či informační systém, kam známky zapisuje.
To se pak klidně může stát, že písemka z chemie má větší následky než rozhodnutí parlamentu o státním rozpočtu.
Učitel-pán ví totiž přesně, kde bolí – a tou největší bolestí není kyselina sírová, ale nerespektující pětka na vysvědčení.
Studenti a žáci proto kdysi moudře vymysleli přísloví, které platí dodnes: „Učitel je dobrý sluha, ale špatný pán.“
V praxi to znamená, že když učitel spolupracuje, život je veselý – přimhouří oči nad opožděným úkolem, s úsměvem opraví drobnou neznalost a v hodině občas pronese vtípek, který se stane legendou. Ale když se rozhodne vládnout tvrdou rukou, studenti začnou kout pikle, zakládat podzemní odboj a hledat spojence u padesát-kilového školníka či stokilových kuchařek.
Nakonec je to ale i trochu veselejší pravda o životě. Nejlepší učitel není ani sluha, ani pán – ale parťák.
Člověk, který má v kapse křídu, v srdci humor a na jazyku trpělivost. Protože jestli má vzdělání přežít v téhle zemi, musí být i trošku radost – ne jen diktát.
