Článek
V posledních letech se nám do uší neustále vlévalo ujišťování politiků, že školství je absolutní prioritou. Že právě tady se rozhoduje o naší budoucnosti, že na tabuli, na katedře a v lavicích sedí klíč k prosperitě celé země.
Opakovali to ministři, poslanci, dokonce i premiéři. A my jsme jim to věřili. Protože to zní logicky – kdo by nechtěl, aby děti měly lepší školy, učitelé důstojné platy a univerzity úroveň srovnatelnou se světem?
Jenže zatímco se nám do médií servírovaly tyto vznešené fráze, pod stolem probíhaly úplně jiné hry. Kdo sledoval kauzu Dozimetr, nemohl přehlédnout, že vládní priority se odehrávaly v zákulisí. Nešlo o křídu a učebnice, ale o to, kolik milionů a miliard proteče nenápadně přes veřejné zakázky, poradenské smlouvy a firmy, které vznikají a mizí rychleji než stopy v písku.
Aby toho nebylo málo, k Dozimetru se přidaly kampeličky – družstevní záložny, které měly být alternativou bank, ale často se z nich staly jen pračky na peníze. Kolik lidí přišlo o úspory, zatímco se nám tvrdilo, že stát má přece jasný plán, jak investovat do školství?
Člověk se neubrání otázce: nebyla to právě důvěra v „prioritu školství“, která měla odvést naši pozornost od toho, jak mizí peníze jinde?
A pak tu máme bitcoiny a celý ten fascinující svět kryptoměn. Ne že by na technologii samotné bylo něco špatného. Ale způsob, jakým se kolem ní točili někteří vládní činovníci a jejich přátelé, byl všechno, jen ne čistý. Kryptoměny se v rukou těchto chytráků staly ideálním nástrojem, jak převést peníze do podoby, která se špatně dohledává.
Zatímco učitelé čekali na slibované zvýšení platů, na ministerstvech se řešilo, jak nejlépe „uložit“ peníze, aby zůstaly z dosahu kontrolních orgánů.
A co my občané? My jsme těm řečem o prioritě školství naletěli. Byli jsme rádi, že se aspoň někdo tváří, že mu na vzdělání záleží. Doufali jsme, že když to politici tolik zdůrazňují, konečně se něco změní. Jenže místo změny přišla další deziluze. Univerzity dál bojují o přežití, základní školy o učitele, kteří neutečou do lepších oborů, a děti sedí v přetížených třídách.
Když se na to podíváme zpětně, nelze se zbavit dojmu, že všechny ty vznešené řeči byly jen kulisou. Prioritou nebylo školství. Prioritou bylo, aby se ti správní lidé dostali k těm správným penězům. Ať už skrze dozimetrickou mafii, přes kampeličky nebo přes složité schémata s kryptoměnami.
Možná jsme naivní. Možná jsme chtěli věřit, že vláda skutečně chápe, že bez investic do vzdělání se žádná země neposune dopředu. Ale čím dál tím víc to vypadá, že jsme se stali obětí promyšlené hry. Hry, v níž se mluvilo o budoucnosti našich dětí, ale jednalo se jen o budoucnost účtů na Kajmanech a v digitálních peněženkách.
Závěrem
A to je na celé věci to nejsmutnější. Nejenže školství nedostalo, co potřebovalo. My jsme zároveň ztratili důvěru, že když se příště řekne „priorita“, bude to znamenat skutečnou prioritu, a ne jen další kouřovou clonu pro finanční machinace.
Protože až nám za pár let budou politici znovu tvrdit, že školství je základ, možná už se najde jen málokdo, kdo jim uvěří.
A děti budou mezitím dál sedět v lavicích, kde se křída drolí a tabule pamatuje ještě Havla.
