Článek
Já si vždycky říkám, že když člověk stárne, měl by být moudřejší. Trpělivější. Shovívavější. A taky trochu noblesnější. Prostě aby mládež mohla s obdivem říkat: „Hele, tenhle děda má v sobě životní zkušenosti, klid a nadhled, to je radost se na něj dívat.“
Jenže, jak jsem zjistil při poslední návštěvě kina, realita je někdy taková, že když je vám osmasedmdesát a bydlíte v Brně-Králově Poli, může se z vás stát kulturní kazisvět srovnatelný s řvoucí partičkou puberťáků na stadionu.
Šel jsem do kina na dánský nezávislý film - O kuřatech a lidech.
Víte, ty dánské filmy – nejsou to žádné marvelovky, žádná osmdesátá repríza Básníků. Jsou trochu drsné, trochu melancholické, trochu mrazivé, a přitom hřejivé, jak to Skandinávci umí. Říkal jsem si: „Tohle bude večer, který mi dobije baterky. Po všech těch politických debatách, drahých energiích a psích hovínkách na chodníku si zasloužím něco pro duši.“
Kino bylo poloprázdné, což mi vyhovovalo. Miluji dotovaná artová konia, žádné šustění popcornu, žádné mlaskání.
Sedl jsem si na své oblíbené místo, kde sedávám skoro každý rok, kdy zajdu do kina. rozepnul bundu, sundal plavky a čepici, vypnul mobil a hodinky.
A hned za mnou – usedl ON. Senior. Nenápadný, šedivý, s hůlkou a půlitrem rumu z Karlových Varů - zvaný Becherovka.
Myslel jsem si: „Paráda, důchodce, ten určitě nebude rušit. Ten si to taky chce vychutnat.“ Ó, jak hluboce jsem se mýlil!
Film začal. Krásně pomalu, jak Dánové umí. Kamera se loudala po pobřeží, vítr čeřil moře, hrdina si nesl v očích smutek a v srdci tajemství. A najednou – za mými zády zašustilo. Děda totiž vytáhl zuby a sáček bonbónů. A ne ledajaký. Takový ten celofán, co zní, jako byste se snažili zabít v kině komára dynamitem. Šustil minutu, dvě, pět. Když konečně sáček otevřel, začal cmoulat bonbón, a to s takovým zvukem, že se mi vybavila vzpomínka na našeho psa Fyjalu, jak olizuje kost.
Říkal jsem si: „To přejdu. Vydržím. Hrdina filmu přece taky vydržel, když mu umřela manželka, tak já přece vydržím jednoho seniora.“
Jenže pak začalo šeptání. Ale ne takové to decentní „pardon“. Bylo to: „Co to řek’ ten chlap? To je jeho bratr? Nebo soused?“ A protože pan senior přišel do kina s manželkou – taky seniorkou, ale zřejmě nahluchlou – šeptání rychle přerostlo v hlasitý výklad.
Takže místo vnitřního monologu hrdiny, který se díval do šedého moře, jsem poslouchal: „Maruško, to je ten , jak mu chcípla ta koza! Pamatuješ? To říkal na začátku! … Ne, ne, ten druhej, co má ty vousy! … Sakra, já to asi splet!“
Chtěl jsem se otočit a poprosit je, ať jsou potichu. Ale mám vychování. Navíc – přiznejme si – v Králově Poli může mít senior vždycky poslední slovo. A hlavně – co kdyby mě na odchodu přetáhl tou hůlkou?
Vrchol přišel ve chvíli, kdy hlavní hrdinka filmu konečně odhalila tajemství své rodiny. Ticho v sále by se dalo krájet. A pak to přišlo: CHRRRRRRR. Senior usnul. A spustil takový koncert chrápání, že mořské vlny na plátně vypadaly jako akvárium s bublifukem.
Lidi kolem se ošívali, jedna paní si zacpala uši. Já měl chuť vstát a zakřičet: „Pane, proč jste si nekoupil vstupenku raději do Spánkového světa v Jundrově?
Ale místo toho jsem seděl, díval se na film a snažil se vnímat hlubokou dánskou melancholii. Jenže melancholie se těžko vnímá, když vám za krkem chrní „staroBrno.“
Závěr
Když se rozsvítila světla, byl konec. Senior se probudil, protáhl se a prohlásil: „No, to byla blbost, viď, Maruško? A ten Bandera, to byl fakt dánský král?“
A to byla chvíle, kdy jsem měl chuť stát se dočasným členem královopolské bojové jednotky a vzít mu hůl i zuby. Protože jestli něco zkazí radost z filmu víc než šustění a chrápání, tak je to bezohledný komentář člověka, který místo uměleckého díla vidí jen „blbost“ a vůbec nerozumí tomu, co se na plátně děje. Moje nervy.
Odcházel jsem z kina, film se mi rozplynul v hlavě jako mlha nad mořem. Měl jsem v paměti spíš šustění bonbónů, rozhovor o kozách a Marušku, než dánský scénář. A říkal jsem si: „Tak, a příště raději Netflix. Tam mi nikdo z Králova Pole do ucha nechrápe.“
