Článek
Italské kalhotky nebyly vážně ze Lhotky
Je to již opravdu hodně dávno, možná před dvěma lety, možná před třemi.
Tak dávno, že bych to dnes přísahala na svatého Andreje, patrona ztracených věcí a iluzí, že se to nestalo. Nebo aspoň ne tak, jak se o tom později mluvilo.
Jenže pak přišla schůze našeho společenství vlastníků (SVJ). A předsedkyně — paní Válková za svobodna Válková (ne nevzala si bratra, jen její vyvoněný vyvolený „pan inženýr“ měl náhodou totéž anti-chcimírovské příjmení) , s vlasem ztuženým lakem, věkem a pohledem, který dokáže rozříznout i silnostěnný hrnek na kávu na schůzi Lidové i Lihové strany — se rozhodla, že „určité věci“ je třeba projednat velmi veřejně.
Kázeň musí být!
Prý pořádek v domě začíná od lidí. A že někteří lidé… se chovají lehkomyslně. Nikdo se k ničemu nehlásil, jen já jsem nervózně shrnovala sukní přes kolena.
Válková se opravdu významně odmlčela a pak položila na stůl… kalhotky.
Byly to ty s krajkou, jemně tyrkysové, co jsem si kdysi přivezla z Říma.
Drahé jako hřích a nepohodlné jako pravda o kauze Dozimetr.
Nechala jsem je — to si vzpomínám — na sušáku v koupelně u souseda, když jsem tam přespala. Poprvé to bylo kvůli vínu a druhý den kvůli… no, prostě kvůli tomu, že jsme si rozuměli víc, než dovoluje etiketa SVJ.
Na druhé spaní jsem zapomněla úplně. Třeba proto, že v té době jsem měla na hlavě příliš mnoho jiných starostí — školu,hypotéku, šéfa, a psa, co si zvykal kousat židle.
A pak, jednoho večera, jsem prostě nedošla domů. Jenže v tom zapomnění se skryl důkaz. Italský, krajkový, beznadějně usvědčující.
Soused — říkejme mu Marek Válek — mi tehdy nic neřekl. Zřejmě si myslel, že to je nevinný kousek textilu, který se ztratí někde mezi prádelním košem a černou dírou bytového provozu. Jenže on ho zřejmě omylem přihodil do společného prádla, které odnášel do sklepa - do prádelny . A tam ho našla, světe div se, paní Válková. (která se druhý den, co Trump nechtěl, vrátila z lázní Kynšperk)
„Nepatří to vám?“ zeptala se, aniž by čekala na odpověď.
V místnosti to zašumělo. Pan Procházka, jinak nejtišší a nejsenilnější penzista, se zadíval na strop a pak se nesměle přihlásil. Vlastníci jej však laskavě ignorovali.
Paní z přízemí si odkašlala. A já… cítila, jak se mi krev hrne do tváří.
„No… možná,“ hlesla jsem.
„Možná?“ Válková si to slovo převalila na jazyku. „Naše společenství není bordel.“
V tu chvíli jsem chtěla vstát a něco říct. Že bordel to není, ale život není jen o zasedáních a fakturách za teplo. Že i lidi v činžáku mají právo na slabost, na víno, na trochu sousedské něhy.
Ale jen jsem sklopila oči a nechala to projít.
Po schůzi mě Marek dohonil na chodbě. Usmíval se takovým tím úsměvem, který má v sobě víc rozpaků než radosti. „Promiň,“ řekl jen.
„Za co?“
„Za ty kalhotky.“
„To nic. Stejně už je nenosím.“
A v duchu jsem si řekla, že kdybych měla na každou sousedskou historku reagovat omluvou, nezbyl by mi čas na život a na koníčky - mezi, které sex bude patřit navzdory všem předsedkyním SJM i Fialové drahotě.
