Článek
Ve světě, který se pyšní rovností, inkluzí a těžce nastudovanou empatií, stále existují jistá tabu, která jsou tabu jen pro někoho. Vezměme si takovou tučnou dívku.
Neříkám to zle – popisně. Řekněte veřejně, že je tlustá, a okamžitě na vás padne stín bodyshamingu, nenávisti a necitlivosti. A oprávněně – dnes se má mluvit opatrně, v rukavičkách, a hlavně s důrazem na duševní pohodu každého jednotlivce.
Jenže jakmile se karta obrátí, rukavičky letí dolů. Proč?
Zkuste být kluk a mít malý či hubený penis. Tedy, to ani nemusíte mít. Stačí, když o vás nějaká slečna ve vzteku nebo zhrzenosti prohlásí, že ho máte.
A věřte, že taková poznámka proletí internetem rychleji než nová modní kolekce od Ewy Farné Chobot .
A že se nikdo nepozastaví, jak hluboce osobní a zraňující taková narážka je. Naopak – reakce bývá často jednohlasné: „Haha, dobře mu tak, chcípákovi.“
Zatímco se muži učí chválit ženské tělo v jakékoli velikosti, respektovat křivky a milovat „plus size“ s respektem, sami se žádné podobné ochrany nedočkají. Když se smějete tlusté holce, jste prase. Když se smějete klukovi za malý penis, jste prý vtipná, sarkastická a „drsně pravdomluvná“.
Těžko říct, kde se vzala tahle společenská asymetrie. Možná v tom, že mužská těla se „smí“ hodnotit hruběji, protože muži přece „vydrží víc“. Nebo proto, že penis je vnímaný jako symbol mužské moci – a s tou je přece dovoleno si pohrávat. Jenže co když ta moc ve skutečnosti žádná není? Co když jde o stejně křehkou věc jako ženské sebevědomí?
Představte si na chvíli opačný scénář. Kluk na veřejnosti pronese: „Ta holka má malý prsa a zadek jako žehlicí prkno.“ Myslíte, že ho okolí obejme s pochopením a napíše mu do komentářů srdíčka? Nebo že bude veřejně rozcupován, zabanován a označen za toxického samce?
Kde skončila rovnost?
Nejde o penis, ani o prsa. Jde o rovnost v úctě. Buď budeme chránit všechny před zesměšňováním jejich těla, nebo nikoho. Protože jinak nebudujeme spravedlivou společnost, ale jen nový druh selektivní šikany – s razítkem pokroku.
A pokud chceme, aby kluci byli vnímaví a citliví, začněme tím, že jim nebudeme šlapat po důstojnosti jen proto, že jim příroda nenadělila „až ke koleni“. Taky je to člověk. A taky to bolí.
