Článek
Bez ohledu na to, co si kdo o těchto výrocích myslí – a že si o nich mnozí myslí své – považuji takový postup za krajně nevhodný.
Diplomacie vždy měla a má svá jasná pravidla.
Velvyslanec není komentátor, glosátor ani opoziční politik.
Je hostem v cizí zemi, jejímž úkolem je reprezentovat zájmy svého státu, nikoli veřejně známkovat výroky jednoho z nejvyšších ústavních činitelů státu hostitelského. Pokud má kterákoli diplomatická mise výhrady, obavy či otázky, existují k tomu zcela standardní a osvědčené kanály: diplomatická nóta, jednání na ministerstvu zahraničí, případně tichá, ale účinná zákulisní diplomacie.
Veřejná kritika českého politika ze strany zahraničního velvyslance tyto mantinely překračuje. A to tím spíše, jde-li o představitele země, kterou Česká republika dlouhodobě a výrazně podporuje – politicky, finančně i lidsky. Právě proto by měla být zdrženlivost a respekt k vnitřním záležitostem hostitelské země samozřejmostí.
Česká politika je – a musí zůstat – věcí českých občanů a jejich demokraticky zvolených zástupců. Volby u nás nevyhrávají ani neprohrávají velvyslanci, ale voliči. A odpovědnost za politickou kulturu, za kvalitu veřejné debaty i za to, kdo stojí v čele ústavních institucí, neseme výhradně my sami.
Zvykat si na to, že zahraniční diplomaté budou veřejně komentovat domácí politické spory, by bylo nebezpečným precedentem. Dnes kritika jednoho politika, zítra tlak na změnu postoje, pozítří „doporučení“, kdo je přijatelný a kdo už nikoli. To už není partnerství, ale vměšování.
Podpora Ukrajiny v jejím boji o přežití je jedna věc.
Suverenita českého politického prostoru věc druhá. A tyto dvě roviny bychom neměli míchat – ani z dobré vůle, ani ze špatných emocí.
Diplomacie má mluvit tiše. Politika nahlas. A každá hlavně na svém hřišti.
