Článek
O české a moravské politické a parlamentní kultuře si dlouhodobě nedělám iluze. A zlepšení (básník by řekl parlamentní jaro) nevidět. Spíše klesáme ještě více ke dnu. A mladé poslanectví nás asi rovněž nezachrání.
Nejmladší poslankyně českého Parlamentu, paní Julie Smejkalová z hnutí STAN, se rozhodla přispět k pozvednutí politické kultury. Ovšem poněkud svérázně – na sociálních sítích totiž označila předsedu Poslanecké sněmovny Tomia Okamuru mj. za „komerčního fašistu“. To je prostě nehoráznost, tak se nevyjadřoval snad ani pan Kalousek, nebo pan Babiš.
Inu, nová generace politiků nám přináší nové nápady, nové formy komunikace – a zjevně i nové kategorie urážek.
Těžko říci, co přesně si paní poslankyně pod „komerčním fašismem“ představuje. Možná jde o jakýsi fašismus sponzorovaný korporacemi (možná Googlem, možná německými automobilkami, kdo ví).
Václav Bělohradský nebo jiný postmoderní filozof by dodal, že možná mladá zákonodárkyně měla na mysli postindustriální totalitu s reklamní přestávkou, nebo diktaturu přerušovanou influencer marketingem.
Jenže ať se „fašista“ zabalí do sebevtipnějšího balíčku, stále jde o urážku. A to dost silnou.
Když někdo označí předsedu dolní komory Parlamentu za fašistu, byť „komerčního“, nemůže očekávat, že se mu bude v řadách vážných slušných lidí tleskat.
Jak by asi bylo rodičům či prarodičům nějakého mladého poslance či dokonce poslankyně, kdyby jejich potomka veřejně někdo nazýval „fašistou“? Český Slavík Daniel Landa kdysi trefně zpíval – co bolí druhé, nás přece nebolí, tak zbylo z růží jen trní…
Ergo kladívko, představme si, že by v PSP vystoupilo po sobě 15 poslanců a poslankyň za „nekoalici SPD“, a nazvalo Smejkalovou či Demetrashvili ostudou sněmovny a vyzvalo ji k rezignaci na poslanecký mandát za urážky předsedy PSP? Ano podobné kolečko, jaké kdysi prováděli Sládkovi republikáni a dnes Piráti – bývalí koaliční partneři STANu.
Přitom to není jen o jednom (resp. dvou slovech) slovech – je to symptom doby, kdy se politický slovník zplošťuje do vulgarit a nálepek. Dnes už se zkrátka nehádáme o argumenty, ale o to, kdo koho trefněji nazve.
Akce a reakce. Kdo seje „fašisty“ sklízí „komunisty“
A přichází druhé dějství. Jakmile se někdo opováží mladému poslanectvu něco recipročně vytknout, roztočí se známý (progresivisticko-alarmistický-feministický) kolovrátek. Najednou slyšíme, že mladé ženy v politice se nemají „urážet“, že je potřeba je chránit, že společnost je zlá a necitlivá. Ale kritika není automaticky útokem na pohlaví či dokonce věk. Jestliže se někdo sám rozhodne vstoupit do politické arény a začne tam rozdávat nálepky, musí počítat s tím, že se dočká reakce.
Pro pět ran do Dozimetru, politika není kosmetický salon, kde se dá všechno vyretušovat. Je to prostor střetů, kde platí jednoduché pravidlo: kdo útočí, nemůže se divit protiútoku. A kdo se vyjadřuje povýšeně, vulgárně a neurvale o jiných, těžko může čekat, že bude obklopen pouze květinami a pochvalami. Jak se do parlamentního lesa volá, tak se ze zákonodárného lesíku ozývá.
Závěrem
Náš veřejný prostor je už tak dost rozjitřený. Namísto soutěže myšlenek sledujeme přehlídku sarkasmu, nálepkování a morálního pózování. Místo, aby politici hledali společnou efektivní řeč, hledají nové způsoby, jak se navzájem urazit a přitom získat co nejvíc lajků. Přitom by úplně stačilo trochu ubrat – na obou stranách. Ať už jde o koalici nebo opozici, všichni by mohli zkusit mluvit méně drsně, méně teatrálně a více věcně.
A ještě jedno přání na závěr: slovo „fašista“ bychom měli vrátit tam, kam patří – do historických knih, ne do politických statusů. Fašismus byl tragédií, ne metaforou pro každého, kdo má jiný názor.
Opravdu nepíšeme rok 1939, ale 2025. A pokud se má politická kultura pohnout kupředu, nebude to díky laciným „fašistickým“ urážkám, ale díky obyčejné slušnosti, která dnes zní možná staromódně. Avšak o to víc je potřeba.
(autorský názorový článek, modifikovaně psáno pro LN)
