Článek
Jsem dlouholetým silným zastáncem svobody slova. Včetně práva svobodně říkat a psát i absolutní hlouposti. A současně roky pojednávám o tom , že trestní právo má být krajní mez (ultima ratio) a má se s ním zacházet krajně opatrně. Nota bene to druhé roky též judikuje český ústavní soud.
Ve zcela zbytečné kauze „učitelka – Bednářová“ došlo, dle mého soudu, k porušení obojího. Z čehož jsem jako právník a hlavně jako svobodný občan krajně znepokojen.
Ale pěkně popořadě. Když jsem se poprvé dozvěděl, že paní učitelka Martina Bednářová je a bude trestně-právně (!!) stíhána za realizaci svobody slova, nevěřil jsem, zda to čtu správně.
V demokratické zemi, která si každoročně v listopadu připomíná pád totality, zní taková zpráva jako špatný vtip. Jenže není.
M. Bednářová nebyla obžalována za čin (nic neukradla ani nikoho nezbila či neznásilnila, ani s veřejnými zakázkami dozimetricky nepletichařila), nýbrž za „svobodnou (byť třeba hloupou) řeč“.
Prostě za to, že si dovolila ve škole říct svůj názor na válku na Ukrajině. Pro méně pozorné čtenářstvo, nijak zde nehodnotím, zda její slova byla či nebyla správná a pedagogicky vhodná. Jako rodiči či prarodiči by mi asi také nehystericky vadilo, že se učitelka nevěnuje výuce, a odbíhá od tématu učiva.
Nicméně to snad měl řešit ředitel školy jako (drobné či střední) pracovně-právní pochybení a třeba jí snížit osobní ohodnocení nebo dát důtku. Ovšem rozhodně to nebyl případ pro orgány činné v trestním řízení. Velice se divím státním zástupcům, že věc hned z kraje nestáhli ze stolu.
Trestat za názory? Vracíme se před listopad 1989?
Snad nebudu pokládán za neadekvátně předrážděného, nicméně mám dojem, že stejně jako kdysi například nacisté, fašisté a komunisté, i dnešní režim – byť v obleku demokracie – začíná sahat po pendreku. Pakliže se mu nelíbí, když někdo říká něco jiného, než se dle vlády sluší a patří. Trestat za svobodu slova, byla a je cesta do pekel, to mi žádný Milion chvilek pro demokracii nevymluví.
Osobní vzpomínka
Blíží se výročí Sametové revoluce. Také ji pamatuji a byl jsem z ní, jako tehdy mladý člověk, opravdu nadšený. Pro mladší čtenáře připomínám, v listopadu 1989 opravdu nešlo o elektromobily, klimatické žaly, feminismus, Palestinu, dostupné bydlení či dotace na všechno.
Studenti tehdy demonstrovali hlavně za svobodu slova, a svobodu vůbec!
Vzpomínám si jako dnes, jak v tehdejším „Studiu Kontakt“ na tehdejší Československé televizi někdy v prosinci 1989 jeden z revolučních studentů říkal jasně – klidně ať si komunisté říkají, že jsou lepší než my (myšleno demokraté) a my jim to musíme v diskuzi logicky a slušně vyvrátit. Nikdo nesmí být již zavírán za jiný, byť třeba nemoudrý, názor.
Chtěli, aby škola byla místem poznání a diskuzí, ne ideologického diktátu.
Střih: 36 let poté, rok 2025 - Dnes se však stará učitelka, která odchovala generace žáků, ocitá před soudem za to, že se – v duchu právě té listopadové ideje – odvážila říct, co si myslí.
Aby bylo jasno: Bednářová nikoho nezabila, nikoho nevyzývala k násilí, sebevraždě či emigraci.
Vyjádřila „názor na geopolitický konflikt“. Paradoxně říkala prý i věci, které později parciálně vyslovoval i Donald Trump, byť anglicky.
Obvodní pražský soud i Městský soud v Praze ji proto původně zprostily obžaloby. Za mne naprosto správně.
Jenže přišel zásah Nejvyššího soudu ČR, který zřejmě považuje „oficiální vládní výklad války“ za tak posvátný, že jej musí chránit i za cenu trestních sankcí vězení pro ty, kdo pochybují.
A tak prostořeká pražská učitelka dostala podmínku – s jasným vzkazem: „Zkus si to říct znovu a půjdeš sedět, ježibabo!“ Připomeňme, že v dnešním Česku se dávají podmínečné tresty mj. i za opakovaná znásilnění, pokud pachatel svého činu (alespoň na oko) před soudem lituje.
Závěrem
Domnívám se, že tohle už není skutečná demokracie, to je posílení autocenzury pod dohledem trestního práva.
Pro řadu citlivějších lidí, kteří Rusko ani Putina vůbec nijak nepodporují, celá trestní věc nese abnormální pachuť doby, která se znovu bojí svobodného slova.
Opakuji na závěr, svoboda projevu i po projevu byla jednou z hlavních myšlenek pro kterou studenti a studentky v listopadu 1989 stávkovali.
A právě ta dnes, o 36 let později, dostává – jak by řekl disident Petr Cibulka se svým brněnským přízvukem „pěkně po tlamě!“
----------------
(autorský názorový text, nevyjadřuje stanovisko Seznam.cz , modifikovaně psáno pro LN)
