Článek
Sebereflexe je krásná věc. Je to takové to tiché vnitřní zrcadlo, do něhož se člověk podívá, pokrčí rameny a řekne si: „Ano, možná bych měl něco změnit.“ Jenže hned nato přijde drobná praktická potíž: to zrcadlo se mnohem lépe drží, když ho nastavíme někomu jinému.
Ergo kladívko, dnešní člověk je k sebereflexi vychován. Neustále slyší, že je nutná, ba dokonce nezbytná. A tak ji pilně pěstuje – ovšem ve svém okolí.
Sleduje souseda, kolegu, politika či náhodného kolemjdoucího na sociální síti a s obdivuhodnou přesností dokáže pojmenovat, kde všude by se dotyčný měl zamyslet, polepšit, omluvit a ideálně zmizet do ústraní.
Je to vlastně velmi pokrokový model. Já jsem hotový, uzavřený, hodnotově ukotvený. Svět kolem mě je naopak v permanentním stadiu selhání. Proto je mou občanskou povinností upozorňovat druhé, že by měli pracovat sami na sobě – a to neodkladně, hlasitě a nejlépe veřejně.
Když se mě někdo nesměle zeptá, zda bych se také neměl zamyslet, odpovím s mírným údivem. Vždyť právě to dělám! Neustále přemýšlím o chybách druhých. Co je to jiného než hluboká reflexe?
Sebereflexe obrácená dovnitř je dnes ostatně podezřelá. Zavání nejistotou. Člověk, který pochybuje o sobě, může začít pochybovat i o správných názorech. A to je nebezpečné. Mnohem bezpečnější je pochybovat výhradně o těch druhých.
A tak sebereflexe žije. Ne v nitru, ale v komentářích. Ne jako tichá ctnost, ale jako hlasitá výtka. Je to krásná, moderní, společensky užitečná sebereflexe – jen škoda, že se nás samotných netýká.
Sečteno: Sebereflexe je důležitá – ovšem výhradně u těch druhých!
