Článek
Byly doby, kdy muž platil účet s teatrálním rozmachem, jako by kupoval ženu samotnou. Kdy gesto vytahování peněženky mělo být důkazem síly, ochrany a mužnosti. Byly doby, kdy žena mlčky přikyvovala, dívajíc se do šálku kávy, zatímco číšník ukláněním přijímal zlatku či kartu jejího společníka.
Ale, dovolte mi tu nadsázku hodnou pera Victora Huga – ta doba patří prachu na starých knihách, které dnes čteme jen pro pobavení.
Rok 2025 nepřeje ekonomickým donchuanům, kteří si pletou útratu s důkazem lásky.
Ozvěna patriarchátu
Láska se přece nepočítá na účtenky, ani se neměří podle výše spropitného. Kdo dnes zaplatí za ženu celou večeři, říká jí ve skutečnosti: „Bez mé kapsy nejsi nic.“
Ať už to myslí jakkoli ušlechtile, jeho gesto je ozvěnou patriarchátu, který kdysi ženám neumožňoval vydělat si ani na vlastní kávu.
Žena, která přijme tuto starosvětskou „galantnost“, přijímá i její podmínky. Neviditelný dluh, který říká: „Dlužím mu vděk.“ A vděk, jak víme z dějin, býval první krok k podřízenosti. Není nic ponižujícího na tom, když si žena sama zaplatí svůj podíl — je to projev rovnosti, ne chladnosti.
Milovat neznamená být vydržován, stejně jako platit neznamená vlastnit.
Představme si, že by Václav Havel zaplatil za Dagmar večeři a poté jí řekl: „Drahá, je to maličkost, nech to být.“ Jak by se cítila? Jako svobodná žena? Sotva. Cítila by se jako dlužnice, byť v hedvábí a s růží v klopě.
Dnešní vztah nemá být trhem, kde muž nabízí a žena přijímá. Má být společenstvím dvou, kteří stojí vedle sebe, ne jeden před druhým. Padesát na padesát není jen účetní rovnost, je to symbolický mír mezi pohlavími. Je to tiché vyznání: „Nepotřebuji, abys mě živil, ale chci, abys mě respektoval.“
Když dnes v kavárně vidím pár, kde muž mávne rukou a platí za oba, vnímám to jako poslední výjev z éry, kdy ženy měly být krásné, ale ne samostatné. Naopak, dvojice, která si účet rozdělí, a přitom se směje, působí moderněji než všechny ty reklamy na elektromobily dohromady.
Závěrem
Někdo může namítnout, že romantika mizí, když se začne počítat. Ale romantika, která stojí na nerovnosti, je jen zrcadlem iluze. Skutečný cit se neponižuje tím, že každý zaplatí svůj díl – naopak, posiluje se jím důstojnost obou.
Žijeme ve století, kdy žena může být soudkyní, pilotkou, prezidentkou. Proč by tedy nemohla být i plnohodnotnou účastnicí účtu v restauraci? Rovnost nezačíná u ústavy, ale u účtenky.
A každý, kdo ji roztrhne na půl, dává světu najevo: jsme si rovni.