Článek
Když jsem rodičům ve svých 35 letech řekl, že nebudu chodit do kostela, a místo toho budu ve volném čase rozvážet jídlo pro Wolt, máma se rozplakala a otec se mnou několik týdnů nemluvil.
Pro ně to byla rána, kterou jsem jim zadal nevědomě, ale hluboce. Nevím, zda pláč a mlčení byly jen reakcí na mou volbu, nebo na pocit, že se svět, který pro ně představuje jistotu a řád, rozpadá. Přesto mi zůstává záhadou, proč je pro ně větším problémem moje víra – či spíš její absence – než to, co se kolem nás děje v politické rovině.
Tedy , než reálná hrozba, že zde brzy mohou zvítězit síly, které nás směřují na východ, k autoritářství, k omezení svobody myšlení a slova. I svobodu víry.
Vidíme-li svět očima rodičů, možná je jejich úzkost pochopitelná: víra je pro ně kotva, na kterou se lze spolehnout, když se okolní svět zdá nesmírně komplikovaný a nejistý. Ale právě tady leží naše rozdílná perspektiva.
Já se obávám o svobodu, o budoucnost, o schopnost občana dívat se pravdě do očí a říkat své názory bez strachu. Pro mě je klíčové, aby člověk byl autentický – ať už v politice, ve vztahu k moci, nebo ve vlastním životě.
Tato rozdílnost pocitů mezi generacemi je často dramatická. Mladý člověk hledá pravdu a chce ji žít, rodiče hledají jistotu a ochranu. A právě zde, v tomto napětí mezi autenticitu a tradicí, mezi svobodou a zvyklostmi, se rodí nepochopení.
Možná právě proto bychom měli být k sobě laskaví. Moje neúčast v kostele není útokem proti nim, ale projevem mé vlastní cesty. Stejně tak obavy o směřování země nejsou pesimismem, ale láskou k zemi, která nám umožnila svobodně myslet a jednat. A právě tuto svobodu bychom měli chránit – než je pozdě, než je zahlcena strachem, pohodlím a zvyky, které nás mohou zavést na cestu, kde se osobní pravda stává hříchem.
Svoboda a víra nejsou vždy v rozporu.
Konflikt nastává tehdy, když jeden nevidí hodnotu druhého. A naše povinnost, povinnost občanská i lidská, je hledat cesty, jak porozumět, nikoli odsoudit.
