Článek
Co mi řekla devítiletá vnučka o Petru Fialovi – z toho mi spadla brada
Politika a děti – to spolu obvykle nejde dohromady.
Dítě řeší školu, hračky, tablet a maximálně to, kolik kostiček LEGO ještě přibude do sbírky. Jenže někdy vám z čistého nebe přiletí poznámka, která vás posadí na zadek.
A přijde přesně od toho, od koho to čekáte nejmíň.
Seděli jsme spolu s vnučkou u stolu. Já kafe a sudoku v deníku Metro, ona pastelky.
V televizi běžely zprávy – šum, který obvykle přelétne kolem uší. Až se na obrazovce objevil premiér Petr Fiala. Vnučka se na něj podívala, naklonila hlavu a pronesla:
„Dědo, proč ten pán vypadá, jako by pořád vysvětloval, že za nic nemůže?“
Brada dole. Já se málem zakuckal.
Nešlo o to, že ví, kdo je premiér – děti odposlouchají doma leccos. Ale ta formulace! Přesně vystihla to, co já slyším měsíce od kamarádů, kolegů i lidí v hospodě.
Jen my dospělí to obalujeme do dlouhých vět o konsolidaci veřejných financí, geopolitice a koaličních kompromosech. Devítileté dítě? To jde rovnou na dřeň: „Pořád se vymlouvá.“
Tak jsem se jí zeptal, proč si to myslí. „Protože se tváří smutně a mluví, jako když se někdo omlouvá. A paní učitelka říká, že když se někdo pořád omlouvá, znamená to, že něco dělá špatně.“
Bum. Hotovo. Malá školní analýza, která by se vyjímala i v komentáři v novinách.
A já si uvědomil, že možná máme co dohánět. My, dospělí, hledáme k premiérovi vztah skrze programová prohlášení a tiskové konference. Děti neřeší, co říká – ony vidí, jak to říká. A pokud už v devíti letech poznají, že je někdo v permanentním módu omlouvání, tak to je průšvih.
Ne, nesmějte se. To je vlastně vážná věc. Protože pokud premiér nedokáže přesvědčit ani dítě, že má situaci pevně v rukou, jak má přesvědčit čtyři a půl milionu voličů?
Samozřejmě, vnučce jsem to vysvětloval. Říkal jsem, že politika je těžká, že není jednoduché se zavděčit všem, že kompromisy jsou nezbytné. Ale upřímně? Když jsem se na něj pak znovu podíval, přistihl jsem se, že čekám na tu omluvu taky.
Od té doby, kdykoli Fiala vystoupí ve zprávách, se na vnučku radši dívám koutkem oka. Obvykle už čekám, s čím přijde. A často je to trefnější než všechny analytické rozbory dohromady.
A tak mám pro politology malý tip: přestaňte na chvíli psát tlusté studie a běžte se zeptat dětí. Ony vám bez obalu řeknou, jak to celé vypadá.
Ergo kladívko, když devítiletá holka dokáže během jedné věty shrnout pocit národa, tak se možná vyplatí ji poslouchat.
