Článek
Přátelé, já mám letitou kamarádku – docentku. To není vtip, to je realita.
Tituly jí klapou za jménem jako vagóny za lokomotivou. Člověk by čekal, že bude chodící encyklopedie. A ona skutečně je. Klidně by mohla přednášet Lidovcům o tom jak hlasitě zdaňovat tiché víno.
Jen s jednou malou vlastně velkou vadou na kráse – docentka má strašlivý zlozvyk.
Třeba si takhle sedím na zahrádce hospody, pohoda, půllitr před sebou, slunce v zádech. A najednou se objeví docentka. Usměje se, pozdraví, já si říkám: „Prima, trochu konverzace.“
Ale než stihnu říct „na zdraví“, ona už drží můj půllitr a zhluboka si lokne.
Přátelé, to není „lok“, to byl geologický průzkum! Po tom doušku zbylo v půllitru tak málo, že se tam bála i pěna. A já sedím, koukám a říkám si: „Ty brďo, to je ale hova*o“.
A to není jediný případ. Nedávno na večírku – tančí se, zpívá se, já si konečně nesu talíř hranolek. Položím ho na stůl, otočím se – a v tu ránu docentka, šup, a jedna hranolka je pryč. Tedy v docentce.
Holýma rukama! A to rukama, které ještě před chvílí hladily kdo ví co na WC či vybíraly sýry a kdoví, co všechno osahávaly cestou.
No, řekněte – co by na to řekla hygiena? Já vám to povím: omdlela by.
Ale moje docentka ne, ta si ještě olízla prsty, jako by objevila nový kontinent. Já mám podezření, že ona vlastně není docentka, ale virolog v utajení. Normálně provádí na mně výzkum: „Jak dlouho vydrží organismus průměrného Čecha, když mu budete systematicky pít pivo a krást špinavýma rukama potraviny ?“
A já? Já jsem chudák nedobrovolný pokusný králík. Jen místo klece mám hospodskou zahrádku a místo mrkve půllitr.
Tak jsem došel k závěru: musím si chránit zásoby. Přemýšlím o tom, že snad začnu nosit na pivo visací zámek.
