Článek
Tím však ničí důvěru v samotnou demokracii.
Důchodce pokračoval - Česko je pravděpodobně vzácným příkladem země, kde vládní a vlivní politici otevřeně straší stranami, které přitom splňují všechny zákonné podmínky k tomu, aby mohly v politice působit.
Tam, kde by se v normálně fungující demokracii debatovalo o programech, schopnostech či hodnotách, se u nás často řeší, kdo vůbec „smí“ být považován za přijatelnou politickou sílu.
Tento jev není žádnou novinkou. V české politické kultuře se strach z voleb objevuje už od devadesátých let. Pokaždé, když se přiblíží možnost změny vlády, spustí se mediální poplach: opozice prý hrozí zničením demokracie, hospodářským krachem či návratem do minulého režimu. Vzniká dojem, že prohra vládních stran je vlastně koncem světa. Demokratický princip střídání vlád se tím paradoxně mění v hrozbu, nikoli v přirozený projev svobodné společnosti.
Strach je přitom výborným nástrojem politické reklamy
Umožňuje totiž nemluvit o konkrétních tématech, o programech ani o zájmech voličů. Místo toho se mobilizují emoce – nejčastěji právě obavy z „těch druhých“. Když se podaří voliče přesvědčit, že jde o samotnou existenci státu nebo o „osudovou volbu“, pak se už nikdo neptá na to, jaké jsou skutečné výsledky vládní politiky. Strach se tak stává prostředkem, jak odvést pozornost od odpovědnosti.
Tato taktika má ovšem dlouhodobé následky. Podkopává důvěru lidí v demokracii jako systém, který by měl poskytovat stabilitu, předvídatelnost a rámec pro střídání moci bez otřesů. Pokud se každé volby prezentují jako bitva dobra se zlem, mizí prostor pro normální, věcnou debatu. Občané si pak snadno zvyknou, že politika není o správě věcí veřejných, ale o neustálém boji o přežití.
Nepřijatelné strany?
Navíc to vytváří nebezpečný zvyk: když se některé politické síly označí za „nepřijatelné“, dává to záminku k tomu, aby se část společnosti vylučovala z demokratického procesu. Jenže demokracie, která se bojí opozice, přestává být demokracií.
Z věcného pohledu jde o projev nezralé politické kultury, která se dosud nenaučila přijímat soutěž různých názorů jako přirozenou součást systému. Český politický řád sice formálně funguje, ale mnozí jeho představitelé nevěří, že by mohl obstát i po skutečné změně moci. Proto se vytváří příběh o „nebezpečné opozici“ – jako obrana těch, kteří se bojí o své postavení i odpovědnost.
Strach z voleb tak nakonec není obavou z voličů, ale z vlastní nejistoty.
A dokud se čeští politici budou bát výsledku svobodných voleb, těžko můžeme mluvit o sebevědomé demokracii – spíše o systému, který se bojí sám sebe.
