Článek
Prezident opozice na motorce
Demonstrace pořádané spolkem Milion chvilek pro demokracii bývají líčeny jako spontánní hlas „občanské společnosti“.
Jenže kdo sleduje jejich rytmus, témata i načasování, nemůže se ubránit dojmu, že spontánnost je tu spíše marketingovým sloganem než popisem reality. Ve skutečnosti jde o pečlivě řízený politický projekt. Hlavním palivem je zde polarizace – tentokrát personifikovaná v ostrém kontrastu mezi Petrem Pavlem a panem Andrejem Babišem.
Polarizace je výnosná komodita, že pane Mináři?
Strach, obavy o demokracii, apokalyptická rétorika o „konci hodnot“ – to vše se výborně přetavuje v dary. Nikoli drobné, ale systematické, opakované, emočně vydírané. Pro spolek, který se prezentuje jako morální svědomí národa, jde o příležitost, jak naplnit svou kasu jako nikdy dřív. Vystrašený dárce je totiž nejštědřejší dárce.
Zvláštní kapitolou je role prezidenta republiky. Petr Pavel se navenek tváří jako nadstranický arbitr, jenž s „chvilkaři“ kolem Mikuláš Minář nemá nic společného.
Přesto se svými výroky, gesty i selektivním mlčením stále častěji staví do pozice faktického lídra opozice. Prezidentem opozice – nikoli prezidentem všech občanů České republiky.
Tento posun není nevinný. Prezident, který zpochybňuje výsledky demokratických voleb, ať už přímo či nepřímo, se dostává do konfliktu se samotnou podstatou parlamentní demokracie.
Pakliže hlava státu systematicky problematizuje legitimitu vlády, pak nepůsobí jako stabilizační prvek, ale jako další pól konfliktu. A právě o to tu jde: konflikt udržovat, přiživovat a symbolicky personifikovat.
Vláda Andreje Babiše a Petra Macinky tak čelí nejen běžné politické opozici, ale i tlaku z Hradu.
Hradu, který se tváří jako morální korektiv, ve skutečnosti však vstupuje přímo do politického zápasu. Prezident se tak nepřímo podílí na narušování vládnutí demokraticky zvolené exekutivy – aniž by za své kroky nesl politickou odpovědnost.
Milion chvilek mezitím sehrává roli permanentního mobilizačního nástroje. Ne proto, aby vedl dialog, ale aby udržoval stav permanentního ohrožení. Demokracie je zde redukována na správný výsledek voleb. Jakmile dopadne jinak, nastupuje ulice, emoce a morální apel.
Demokracie však není o tom, že se nám výsledek líbí. Je o respektu k pravidlům, i když bolí. Prezident, který se staví na jednu stranu barikády, a spolek, který z polarizace těží finančně i politicky, k tomuto respektu nepřispívají. Spíše naopak.
A to je možná ten největší paradox: ti, kdo nejhlasitěji mluví o obraně demokracie, ji svým jednáním postupně rozmělňují.
