Článek
Nějaké s prominutím hovado rozmlátilo satirickou maketu „Zlatého záchodu“ v Brně na Zelném trhu. Ano, opravdu.
Maketa měla dokonce dvojí význam - protikorupční satira na východní oligarchy, ale současně varující před zlatokopkami po celém světě, které často přivedou chudáky muže do h…do háje.
V zemi, která si po roce 1989 vysnila návrat do Evropy, vládu práva a politickou kulturu hodnou kaváren s vídeňskými židlemi, někdo nevydržel pohled na satircký symbol a rozhodl se jej umlátit. Doslova. Kladivem, pěstí či jiným nástrojem duchovní chudoby.
Zlatý záchod byl přitom vlastně ideální metaforou naší doby. Lesklý, trochu okázalý, trochu laciný, a především – prázdný. Sloužil samozřejmě jako námět k přemýšlení než k vykonávání tělesné potřeby. A to je možná ten problém.
Přemýšlení je u nás stále považováno za provokaci. Zvlášť když má podobu umění, nadsázky nebo – nedej bože – politické ironie.
Po roce 1989 jsme si politickou kulturu představovali jinak. Místo rozmlácených symbolů jsme čekali rozmluvené argumenty. Místo pěstí na sochy jsme doufali v hlavy nad programy. Jenže realita je zjevně praktičtější: když se nám něco nelíbí, rozbijeme to. Když tomu nerozumíme, tím spíš. A když to má zlatou barvu, je to podezřelé už z principu.
Je přitom docela pikantní, že zrovna záchod – tedy místo, kam se chodí ulevit – někoho vyprovokoval k takové míře agrese. Možná si dotyčný spletl uměleckou instalaci s veřejnou diskusí. I ta je dnes často plná výkalů, jen se za ně už nikdo nestydí. Na rozdíl od záchodu, který aspoň předstíral hygienu.
Celá událost je vlastně krásnou ilustrací naší vyspělosti. Neumíme vést spor, tak ho rozmlátíme. Neumíme se zasmát, tak se vztekáme. Neumíme číst symboly, tak je zničíme. A pak se divíme, že nám svět připadá čím dál víc rozbitý.
Závěrem
Takhle jsme si tu politickou kulturu po roce 1989 vážně nepředstavovali. Ale možná jsme byli naivní. Možná jsme si mysleli, že svoboda automaticky znamená i schopnost s ní zacházet. Jenže svoboda bez vkusu, bez nadhledu a bez rozumu se nakonec projeví stejně: někdo vezme kladivo a jde mlátit do záchodu.
Zlatého. Na náměstí. A ještě má pocit, že tím něco vyřešil.
