Článek
Student (vlastně ještě středoškolský žák) to myslel dobře. Opravdu. Chtěl si ušetřit čas, nervy a možná i poslední zbytky víry v lidstvo, a tak zadal umělé inteligenci nevinný pokyn: „Napiš seminární práci na téma Dějiny Jihočeského kraje.“
AI, ta potvora ochotná, se nadechla svými křemíkovými plícemi a vyplivla text, který měl všechno: Přemyslovce, Rožmberky, rybníky, husity, Schwarzenbergy i takovou tu akademickou mlhu, v níž se slova „socioekonomický“ a „kontinuita“ vyskytují častěji než kapři v jihočeském rybníku či lidovci v dozorčích radách na Jižní Moravě.
Student Jindra (jméno změněno kvůli GDPR) byl nadšen. Vypadalo to chytře. A hlavně dlouze. Přidal titulní stránku, změnil písmo (protože každý ví, že Times New Roman je menší zlo než Calibri) a s pocitem dobře vykonané práce odevzdal.
Jenže…
Pak přišla ona.
Šedesátiletá pedagožka Alena Cibulková. Žena, která pamatovala psací stroje, uhlový papír a dobu, kdy se seminárky psaly ručně a maximální technologickou podporou byla sousedka s lepším pravopisem.
Zkušená pedagogická žena, která dokázala odhalit opisování podle toho, že dvě práce měly stejnou čárku navíc. Žena, která se na text podívala, přimhouřila oko a řekla větu, z níž studentům tuhne krev v žilách:
„Tohle jste nepsal vy.“
Žák se bránil. Potil se. Kroutil se. Tvrdil, že četl hodně knih i webů. Že ho téma baví. Že dějiny Jihočeského kraje jsou jeho vášní, skoro jako vnady spolužačky Málkové.
Paní učitelka jen pokývala hlavou. A pak přišel ortel: pětka.
Důvod?
Text byl až příliš uhlazený. Bez překlepů. Bez osobnosti. Bez té správné studentské bolesti, bez vět typu „jak už jsem psal výše, i když jsem to nepsal“, bez drobných logických karambolů.
Zkrátka podezřele dokonalý. A navíc – jak pravila – „psaný tak nějak… strojově“.
Student odešel se zlomeným sebevědomím a zlomenou důvěrou v moderní technologie. AI ho zradila. Nebo spíš ho zradilo to, že jí věřil víc než vlastnímu chaosu.
Jenže svět je bláznivý......kovářova kobyla chodí bosa
O pár měsíců později se při interním školení ukázalo, že tatáž paní pedagožka – ta, co odhalila umělou inteligenci v seminárce – sama používá AI.
Na psaní učebních textů.
Na přípravu prezentací do výuky
Metodických materiálů.
Shrnutí kapitol. Na odpovídání na maily od žáků i jejich rodičů.
„Je to jen pomůcka,“ vysvětlovala klidně. „Stejně jako kalkulačka. Nebo encyklopedie.“
Studenti mlčeli. V hlavách jim zněla jen jedna otázka: A proč “ ta kouzelná kalkulačka" nemůže spočítat i naši seminárku?
Najednou se ukázalo, že problém nebyl v AI. Problém byl v tom, kdo ji používá a s jakým razítkem. Když to dělá student, je to podvod. Když to dělá učitelka, je to inovace. Když to dělá šedesátiletá pedagožka, je to pokrok. Když šestnáctiletý student, je to morální rozklad civilizace.
Dějiny Jihočeského kraje tak získaly nový rozměr. Nešlo už o husity, rybníkáře ani šlechtu. Šlo o věčný střet generací, technologií a mocenského postavení. O to, že AI je jako oheň: v rukou starších zahřívá, v rukou mladších pálí.
Student dnes ví, že příště musí být chytřejší.
Ne že by AI již víckrát nepoužil. Jen ji musí použít… lidsky. Přidat pár chyb. Jeden nesmyslný odstavec. Dvě stylistická klopýtnutí. A ideálně větu typu: „Osobně si myslím, že dějiny Jihočeského kraje jsou velmi zajímavé.“
To totiž žádná AI nikdy nenapíše sama od sebe. To je ryzí studentská upřímnost.
A paní učitelka? Ta dál bojuje proti umělé inteligenci – samozřejmě s její vydatnou pomocí. Protože, kdo jiný by měl hlídat morálku strojů než člověk, který si s nimi právě nechal shrnout třicet stránek učiva.
Pětka tak zůstala v systému, AI v počítači a poučení ve vzduchu:
Nejde o to, jestli AI používáš. Jde o to, jestli u toho vypadáš dostatečně lidsky.
