Článek
Říkal to i Ringo Čech. , kterého zná každý Středočech.
Jak jsem se nakonec nestal rockovým hudebníkem
Bylo nebylo. Kdysi jsem byl přesvědčen, že se ze mě stane slavný brněnský rockový hudebník. Ne že bych uměl hrát. Ostatně to umí (nejen) v Brně vážně málokdo.
Ale měl jsem pocit křivdy, který jsem považoval za umělecký základ, a dlouhé vlasy, které mě při hře na kytaru obtěžovaly přesně tak, jak to vyžaduje legenda.
Rodiče mi koupili kytaru na splátky od jednoho dvounohého Rumuna z Ratíškovic v naději, že buď začnu cvičit, nebo mě to přejde. Nepřešlo mě nic, jen jsem se naučil kolem ní chodit obloukem a tvářit se, že právě umělecky zraju. Petr Váša nebo Martin Kyšperský hadra.
Kytara stála v koutě jako tichá výčitka. Já jsem stál vedle ní jako budoucí génius, který „na techniku kašle“, protože čeká na inspiraci. Ta nepřišla, zato přišel soused, že jestli s tím randálem nepřestanu, zavolá policii. Hrál jsem přitom jen stupnici. Špatně.
Kapelu jsme založili dřív, než jsme se shodli, kdo co umí. To je základní chyba začátečníků. Správně se má kapela zakládat dřív, než někdo zjistí, že neumí nic. (pokus o silný vtip uprostřed článku).
Měli jsme název, logo a silné názory na hudební průmysl, který nás zatím ani nezaznamenal. Ani Monitor EMI si nás nevšímal, přitom jsme hráli skoro tak dobře jako Svatý Vincent nebo Hubert Macháně.
Naše pravidelné takřka každoměsíční zkoušky ve sklepě panelákové vilky kamaráda Zelinky spočívaly v ladění, hádkách a v tom, že bubeník vždycky odešel dřív, protože „má zítra školu již na sedm“.
My ostatní jsme to považovali za zradu rock’n’rollu.
Na prvním koncertě jsem pochopil rozdíl mezi snem a realitou. Sen je, že publikum šílí. Realita je, že tři lidé u baru mlčí a čtvrtý se ptá, kdy začne ta další kapela. Každý falešný tón měl vlastní ozvěnu a moje sólo vyznělo jako zvuk, který vydává skříň, když se v ní perou zfetované členky KDU-ČSL.
Postupně mi došlo, že rockový hudebník musí kromě postoje taky občas i cvičit. Tedy nejenom v Sokole či Orlu. Že písně se nepíšou samy a internet tehdy nebyl, abychom si je tak v klidu nakradli jako dnešní mladí umělci. A že výraz „to chce jen čas“ obvykle znamená „nic pro to nedělám“.
Zároveň jsem zjistil, že miluji hudbu hlavně tehdy, když ji hrají jiní. Lépe. A profesionálněji.
Vlasy mi sebral kadeřník jménem „čas“, sny realita a džísku obří sedmihlavá tchýně.
Kytara zůstala jako memento ambicí bez krytí. Občas na ni zahraju dva nebo dokonce tři akordy, které znějí pořád stejně špatně, a s úlevou ji zase odložím. Vnučka jen říká - dědo, nehraj již prosím Tě, ty kila…
Ergo kladívko, nešmidlám ne proto, že bych to vzdal. Ale proto, že jsem dospěl.
Rockovou hvězdou jsem se, jak správně tušíte, nestal. Stal jsem se plešatým mužem, který ví, že rebelství se dá provozovat i jinak. Třeba tím, že podá daňové přiznání o dva týdny později, anebo že si pustí v kanceláři ostrou hlasitou rockovou muziku (nejen) od Evy a Vaška.
Nicméně s jistotou, že po tom nebude muset lézt na pódium. 🎸
A na závěr - hádanka pro fajnšmekry - co znamená, když někdo řekne - Nehraj zase kila!
