Článek
Když Otu Klempíře vyhodili z kapely J.A.R. , objevila se lavina reakcí: „Ty to nechápeš, kapela není práce! To se nedá srovnávat s normálním zaměstnáním.“
Fajn. Jenže uběhlo pár týdnů – a ejhle! V médiích se objevili Češi, kteří prý v jedné slavné britské metalové kapele Cradle of Filth dostávali málo zaplaceno. A tentokrát už to nebyla „zábava“. Najednou to byla dřina, krvavá práce, pot a slzy, hromada obětí.
Jednou tedy hraní v kapele je PRÁCE a jindy zase není?
Obutá – neobutá.
Je to skoro jako pohádka o chytré horákyni: jednou je to čistá radost, podruhé těžký chleba. Podle potřeby. Když se hodí, kapela je rodina a radost ze života. Když se hodí víc, kapela je práce, kterou musí kapitalisté pořádně ocenit.
V obou případech ale vychází pointa stejně – kritik a laik má mlčet. Nehrál jsi v kapele, tak mlč.
Aby toho nebylo málo, pravidelně slyším i jinou oblíbenou větu: „A v kolika kapelách jsi hrál, že se k tomu vyjadřuješ?“ To mě vždycky pobaví. Jako kdyby recenzi na fotbal mohl napsat jen ten, kdo má za sebou pět let v Premier League. Nebo jako kdyby o nemocnici směl mluvit jen ten, kdo už odoperoval šedesáté slepé střevo.
A přitom umělci sami – a že se to děje čím dál častěji – se s oblibou vyjadřují k politice, právu, ekonomice, epidemiím. Někteří se hrdě staví před mikrofon a komentují rozsudek v kauze Čapí hnízdo, jiní mají jasno v ústavním právu.
A nikdo jim neřekne: „Promiň, a v kolika letech jsi byl soudcem? Kolik novel zákona jsi napsal? V kolika volebních obdobích jsi seděl ve sněmovně?“
Když to shrnu: pokud má zpěvák nebo kytarista právo říkat, jak má fungovat soudnictví nebo vláda, pak má snad i právník či učitel právo říct, jestli hraní v kapele je práce nebo hobby.
To je fér obchod.
Takže až se příště někdo zeptá: „A v kolika jsi hrál kapelách, že to soudíš?“ – odpovím prostě: „Ve stejně velkém množství, v jakém jsi ty psal zákony či hlasoval v Senátu.“
A možná k tomu ještě dodám: kdyby hraní opravdu byla taková galejnická práce, jak se to občas líčí, pak by asi v Cradle of Filth nečekali fronty hudebníků ochotných nastoupit.
Ale chápu, říct to nahlas se nesmí – člověk by mohl urazit něčí „těžce vydřenou“ image.
