Článek
Dědeček seděl v čele stolu, ruce položené na ubruse s vyšitými vločkami. Díval se na kapra, jako by čekal, že se pohne.
Nikdo nemluvil. Vnučka si hrála pod stolem s papírovým andělem, jehož křídlo bylo už napůl utržené. V kuchyni ještě dozníval pach smaženého oleje v akci a něčeho sladkého, co do bramborového salátu nepatřilo. Skořice, snad. Nebo rum. Možná lidské maso.
Dědeček si nebyl jistý. V posledních dnech si nebyl jistý ničím.
„Tak jez,“ řekla snacha příliš hlasitě. Ten hlas měl v sobě cosi ostrého, jako když nůž škrábne o talíř. Dědeček zvedl vidličku. Maso se rozpadlo pod lehkým tlakem. Nechutnalo. Nebylo to rybou. Nebylo to ani jídlem. Bylo to cosi cizího, co se mu rozlévalo po jazyku jako studený strach.
Vzpomněl si na jiné Vánoce. Na dobu, kdy se ještě vařilo pořádně, kdy věci měly řád. Kdy ruce věděly, co mají dělat. Pod stolem se ozvalo tiché zaklepání – vnučka do něj omylem kopla. Dědeček sebou trhl. Na okamžik měl pocit, že něco není tam, kde má být. Že něco chybí.
Večeře skončila rychle. Rodina se rozešla do pokojů, televize začala mumlat pohádku, kterou nikdo neposlouchal. Dědeček zůstal sedět. Díval se na své dlaně. Přísahal by, že jsou cizí. Že patří někomu jinému. Že kdysi udělaly něco, co se už nedá vzít zpátky.
Později, když přijela sanitka a policie stála v chodbě, mluvil klidně. Až příliš klidně. Říkal, že to jídlo se nedalo jíst. Že někdo musel zasáhnout. Že Vánoce jsou o oběti. Nikdo přesně nevěděl, co tím myslí, ale všichni cítili totéž – že v tom bytě se nestalo nic, co by šlo jednoduše pojmenovat.
A někde mezi zbytky kapra, roztrženým papírovým andělem a tichem, které se už nikdy úplně nezvedlo, zůstala viset otázka, na kterou se v té rodině už nikdo nikdy neodvážil zeptat.
A dodnes nikdo neví, co se vlastně v brněnském panelákovém domě hrůzy stalo. Dokonce ani na Magistrátu toho čarodějného statutárního města, kde jinak ví všechno, dva dny dopředu.
