Článek
Nikol, pojďme si nejdříve ujasnit názvosloví. Někdy se mpox používá jako synonymum opičích neštovic, jindy slyšíme, že správně je jen mpox. Jak to tedy je?
My epidemiologové nemáme rádi, když názvy stigmatizují. Třeba za covidu jsme tady měli tzv. brazilskou nebo čínskou variantu. Nikdo ale nechce být spojován s nějakou nemocí, takže hrozí, že nové varianty už se hlásit nebudou. Někde však tato jmenná příslušnost zůstala – Ebola je, tuším, řeka v Kongu, Lassa (od horečky Lassa) je zase město na severu Nigérie. Název opičí neštovice Světová zdravotnická organizace navrhla změnit, protože je zavádějící a lidé si pak myslí, že jde o nemoc opic nebo že ji přenáší jen ony. Sice ji přenáší, mohou samy onemocnět, ale nejsou hlavním zdrojem nákazy.
Co tedy je hlavním zdrojem?
Nevíme. Celkově u zoonóz (nemocí zvířat přenosných na člověka) potřebujeme vědět, co je zvířecí rezervoár, tzn. jaké zvíře vir udržuje v přírodě, ale samotné je bez projevů. Opice mají podobné příznaky jako člověk, takže ty to být nemohou. Seznam živočišných druhů, u kterých víme, že se mohou nakazit a přenést to na člověka, je dlouhý – např. krysy, vysoká zvěř, veverky. Právě ty jsou kandidáti na největšího přenašeče.
Stačí přijít s tím zvířetem do kontaktu nebo ho člověk musí sníst?
Když bys ho snědla, ale bylo by už připravené někým jiným, tzn. maso už by bylo tepelně zpracované, nenakazila by ses.
Z grilované veverky tedy strach mít nemusím.
To ne (smích). Jinak ale stačí kontakt, hlavně když ho najdeme nemocné nebo mrtvé. V pralesních komunitách jsou lidé závislí na těchto druzích proteinu a je velmi těžké je od toho odrazovat. Když to zvíře ale jen někde kolem proběhne, nevadí to. Není to jako u horečky Lassa, kdy krysy kontaminují prostředí močí nebo výkaly, takže člověk ani nemusí se zvířetem přijít do přímého kontaktu.
Loni na podzim jsi jela s Lékaři bez hranic na misi přímo do epicentra mpoxu v Konžské demokratické republice. Jak se tohle onemocnění projevuje a jak konkrétně jste tam proti němu bojovali?
Začíná to klasickými příznaky virového onemocnění – člověk se necítí dobře, má horečku, je malátný. Potom přijdou typické příznaky mpoxu, tedy vyrážka na kůži plná viru. Velké množství viru je i v těle, takže je možné, že se mpox přenese tělními tekutinami nebo právě dotekem té vyrážky. Náš projekt se zaměřoval na podporu zdravotnických zařízení, aby věděli, jak se o takové pacienty starat. Léčba je totiž stále hodně symptomatická, nemáme žádné specifické léky na mpox. Další důležitou částí byla osvěta, aby lidé věděli, jak se chránit, jak se ta nemoc projevuje, že tam jsme pro ně, a kam mají jít, když se u nich objeví příznaky. Soustředíme se také na duševní zdraví, protože tito pacienti často čelí stigmatu v rámci svých komunit, kvůli kterému se schovávají v pralese. Dále odebíráme vzorky, abychom mpox rozeznali od jiných nemocí. Ten boj má hodně pilířů a všechny jsou důležité.
Odběr vzorku od pacienta podezřelého na mpox pro laboratorní testování. Kůže se očistí, 2-3 vyrážky se lehce otevřou jehlou a udělá se stěr těchto vyrážek.
Jak náročné bylo cestovat za pacienty do pralesních oblastí?
Hodně. Museli jsme překonávat velké vzdálenosti, ale i když vzdálenost na mapě nebyla velká, terén byl obtížný. Nejčastěji jsme cestovali na motorkách. Po bahnitých cestách plných děr je to nejrychlejší způsob. Na spoustě míst přes řeku vedou malé polorozpadlé mosty z kmenů stromů. Abychom mohli projet, musíme pořád sesedat a naskakovat. Tam, kde jsou mosty spadlé úplně nebo cesta zatopená, mají místní kolegové osvědčenou praxi – najdou mladý kořen jakési rostliny, který nacpou do výfuku, a tlačí tu motorku přes řeku třeba půl hodiny. My jdeme se všemi věcmi za nimi, já mám vodu třeba až nad kolena, takže holínky jsou mi k ničemu (smích) a jen se snažím, abych nikde nespadla. Když už jsme na suchu, kolegové pustí na prázdno motor, aby z něj vodu dostali a mohli jsme pokračovat.
V duchu jsem si říkala, co se bude dít, když se ta motorka nerozjede (smích).
Jak chráníte proti nákaze sami sebe?
Dodržujeme odstup od nakaženého. Při užším kontaktu s pacientem pak používáme ochranné pomůcky – rukavice, oděv, roušku, brýle, boty, dezinfekci. V prostředí rodiny pacienta je důležité ho izolovat do jiné místnosti, nepít ze stejné skleničky, nesdílet ručník atp.
Může být vir mpox smrtelný?
Smrtelné riziko je u téměř každé nemoci. Tady záleží na genetické variantě tohoto viru. Když se zaměřím na oblast, kde jsme pracovali, pozorovali jsme až pětiprocentní úmrtnost, což je docela vysoké číslo.
Co bylo tím důvodem?
Varianta viru, se kterou jsme pracovali, se nejvíc projevovala u malých dětí, které trpěly přidruženými nemocemi, nejčastěji podvýživou, malárií nebo bakteriální infekcí. Lidé ale nemají finance na to, aby se dostali do mnohdy vzdáleného zdravotnického centra.
Přece jen když se řekne epidemie, lidé si často vybaví ebolu, ochranné obleky, izolační stany. Dá se srovnat mpox právě s ebolou?
V obou případech jde o virové onemocnění, o zoonózy vyskytující se v odlehlých tropických oblastech. Také izolační centra vypadají téměř stejně. K léčbě mpoxu používáme často stará izolační centra pro ebolu. Ta je strašák hlavně proto, že jde o krvácivé onemocnění. Jen ta myšlenka, že člověk krvácí ze všech tělních otvorů, může být děsivá. Riziková opatření při zásahu během eboly jsou přísnější, protože přenosnost a hlavně úmrtnost byly vyšší.
Běžný člověk se vyhýbá přeplněným čekárnám, frontám v lékárně. Ty naopak jezdíš do epicenter virových nemocí. Nemáš někdy sama strach z nákazy?
Není to strach, je to respekt. Když jsem jela během covidové pandemie na misi do Brazílie, očkování pro nás ještě nebylo dostupné. Ani jsem do té doby covid neprodělala. V tu chvíli jsem si to ani moc nepřipouštěla. Říkala jsem si, že když budu dodržovat všechna pravidla, budu si mýt ruce, používat dezinfekci a nosit respirátor, není důvod, abych se nakazila. A nenakazila jsem se. Samozřejmě máme někde v hlavě, že se to může stát. Na základně se cítíme v bezpečí, protože nejsme běžně přímo u pacientů. To ale neznamená, že někdo z terénu nemůže vir přinést. Já jsem měla v Kongu na ruce pár červených teček, tak jsem si říkala: „Pane bože, to bude určitě mpox!“ A už jsem vzpomínala, čeho jsem se dotkla. Po pár dnech, kdy jsem viděla, že se virážka nemění a nikde jinde neobjevuje, jsem svůj strach přiznala kolegům. Všichni řekli, že měli chvilku, kdy si řekli, že mají mpox.
Mpox tě provází řadu let. Ještě na univerzitě jsi pomáhala vyvíjet diagnostický test na tento vir. Co tě na něm tak fascinuje?
Když jsem v letech 2016/2017 na testu pracovala, šlo spíše o teorii. Byl to PCR test, který v jednom kroku rozlišoval plané neštovice od mpox. Zůstalo to tehdy u ledu, protože toto onemocnění nikoho nezajímalo. Ale pak přišel rok 2022, první případy, a byl to přesně tento test, který univerzita používala pro diagnostiku mpox u pacientů s podezřením na infekci. To pro mě bylo velké zadostiučinění. Teď v rámci svého doktorátu spoluvyvíjím a testuji metodu sběru vzorku. Chceme, aby test byl použitelný v afrických podmínkách – papírek v něm by vir zabil, takže bychom test nemuseli balit do třech různých vrstev, aby se nenakazil pošťák, a zakonzervuje nám to i DNA, takže nepotřebujeme vzorky uchovávat v chladu, což je v terénu obrovská výhoda.
Vyjíždí epidemiolog na misi jen tam, kde se šíří nějaké virové onemocnění?
Epidemiolog je na většině misí, protože epidemie neznamená jen infekční nemoc. Lidé se mě třeba ptali, co dělám na projektu v Nigérii o podvýživě. Ale podvýživa je také dnešní epidemie. Nebo antibiotická rezistence. Máme epidemii obezity. Tohle všechno spadá do oblasti epidemiologie. Skládáme puzzle z dat. U infekcí, kterými se já zabývám nejradši, nastavujeme intervence tak, abychom zachránili co nejvíc lidí co nejefektivněji. V praxi to může znamenat, že chodíme od dveří ke dveřím a hledáme nemocné, děláme pohovory s pacienty i jejich kontakty, abychom pochopili, jak se nakazili a proč.
S lékaři bez hranic máš za sebou zatím tři mise, na každé jsi řešila jiný problém. Máš jako epidemioložka ještě nějaký sen, který by sis chtěla splnit?
Snem asi každého epidemiologa je vyjet na šetření výpuku nemoci neznámé příčiny. To je bílý papír. Vždycky jsme takoví detektivové, ale tady začínáme opravdu od nuly. A to je výzva!
Dvouhodinová cesta z vesnice Bikoro do vesnice Maanga přes jezero Tumba na loďce vysekané z jednoho kusu dřeva. To je také jediná doprava nemocných pacientů z těchto odlehlých oblastí do nemocnice.
Nikola Sklenovská
V Belgii vystudovala biomedicinské vědy a veřejné zdraví. Ve Světové zdravotnické organizaci se věnovala humanitárním krizím, COVID-19 a mpox. Během covidové pandemie pracovala pět měsíců v Hlavní hygienické stanici hlavního města Prahy. S Lékaři bez hranic byla na třech misích: v roce 2021 pomáhala bojovat s covidem v pralesních státech Brazílie, loni v Nigérii pracovala na projektech zaměřených na podvýživu a horečku Lassa, v Kongu se pak zjišťovala příčiny nákazy a šíření viru mpox. Ráda by ještě v budoucnu vyjela k případům krvácivého onemocnějí jako je ebola nebo horečka Marburg.
