Článek
„Pojedeme na výlet.“ Tato velmi častá věta se u nás doma ozvala jednou v sobotu. Vyslovili jsme ji skoro společně a už jsme vybírali místo, na kterém jsme ještě zaručeně nebyli. U nás je to těžké, protože za léta putování po Čechách a Slovensku, jsme byli téměř všude.
Tentokrát se stalo naším cílem město na jihu Čech a jeho podzemí.
Příprava na odjezd byla rychlá, protože nás lákalo počasí za okny. Bylo slunečno.
Za ta léta putování máme i rozdělené úkoly. Já se starám o občerstvení a navigaci a můj muž nás vozí autem.
Přijeli jsme na místo a po zanechání auta na parkovišti, jsme se vydali k pokladně. Ještě nezbytný nákup sběratelských pohledů a turistických magnetů a už máme v ruce vstupenky. Na pohledu vidíme i podzemí, které nás čeká. Jde o hrubě otesané skály, ve kterých se budeme za chvíli prodírat.
„Netrpíte nikdo klaustrofobií?“ ptá se nás ještě ze zvyku, jak jsem si myslela, paní pokladní. S přehledem odpovídáme, že určitě ne. Vždyť jsme během našich poznávacích cest prošli už mnohými chodbami a jeskyněmi. Také máme rádi vojenskou historii, což znamenalo návštěvu bunkrů a řopíků a prohlídku různých historických chodeb. Jednou jsme dokonce putovali v naprosté tmě jen s voskovou svící před sebou. To jsme tedy opravdu neviděli ani na krok, tak jaképak strachy po těchto zkušenostech.
„Kdo máte zakoupené vstupenky, můžete mne následovat,“ slyšíme naší průvodkyni. A už se otevírají dveře do převlékací místnosti. Ano, musíme se převléknout. Pryč s našimi letními sandály a hezky obout holínky. Vybírám si pohodlnou velikost, protože nechci, aby mě tlačily celou prohlídku. /Kdybych tak tušila, co mě čeká/ Manžel vedle mě se také proměňuje v permoníka, už má své holínky a halí se do pláštěnky. Já zrovna vybírám přilbu. Dole nás prý čekají nízké stropy, tak je dobré odřít si přilbu a ne hlavu. S námi se připravují na prohlídku ještě dva páry. A už jsme všichni za fešáky a jdeme po schodech dolů.
Schody jsou zatím standardních rozměrů, sestupuji dolů v naší skupince a pod schody nás čeká první překážka.
„Tady se musíte trochu přikrčit a projít tímto otvorem, do první části podzemí,“ ukazuje průvodkyně vlevo dolů.
Jo, trochu přikrčit, to se lehce řekne. Já se ohýbám, ale i tak dřu trochu helmou o zeď a pláštěnkou, která mi kryje tělo o strany hrubě otesané skály. Narovnávám se v prostoru, který je tak akorát velký pro naši nepočetnou skupinku a začíná výklad.
Náhle se stane něco neočekávaného. Stojím sice vzpřímeně, ale přepadá mě hrozný svíravý pocit. Rozhlížím se kolem sebe a přesvědčuji se, že jsem přece v podzemí, jako vždycky a zase uvidím něco zajímavého. Ale kdepak, srdce mi začíná bušit, těžce se i dýchá a v hlavě mi běží myšlenky na to, kolik je asi nad námi hlíny, kamení, materiálu a vůbec všeho. Pro mě prohlídka končí. Mozek mi velí otočit se na patě a honem pryč odtud. Jenže při pohledu zpět na onen otvor, kterým jsme právě vstoupili, my nohy vrůstají do země a horečně přemýšlím, co teď.
Zatím slyším pokyn k pokračování. „A nyní vás opět prosím o malé přikrčení a můžeme pokračovat v prohlídce.“
Co povídala průvodkyně o prvním zastavení, vůbec nevím, ale je mi jasné, že žádné další přikrčení u mě nehrozí. Dál prostě nejdu. Zavírám oči, nadechuji se a vydechuji. Ještě šeptem oznámím manželovi směr mého dalšího pochodu, tedy návratu. Zkusím na nic nemyslet, rychle se přihrbím, prolétám vstupním otvorem a po schodech běžím úprkem do převlékací místnosti. /Ještěže jsem si vzala ty holínky tak akorát, při tomto mém návratu úprkem bych je určitě ztratila/
Usedám na lavici, sundávám helmu a pláštěnku a odkopávám holínky. Srdce buší na poplach, ale z místnosti vede okno tak honem zaměstnávám svoji mysl pohledem ven. Nahlas si pro sebe říkám, jak je venku hezky a teplo a už jsem vlastně nahoře, pryč z podzemí. Začínám klidně dýchat a je mi zase dobře. Ze schodů se ozývají kroky. Asi permoníci! Nebo snad prohlídka končila, to byla tedy vážně krátká. Ale kdepak, do převlékárny vstupuje paní z naší skupinky a honem si sedá na lavici naproti. Necítí se dobře. Chvíli jen tak mlčíme a pak už se jen zasmějeme. Jsme nahoře, tady je nám dobře.
Asi za půl hodiny přichází zbytek skupiny. Všichni odkládají své převleky, dveře se otevírají a už jsme zase na náměstí. Nedaleko vidím studnu. Manžel se nad ní naklání a ukazuje mi, že před chvilkou procházeli po jejím dně. Poslouchám, jak mi vypráví: „Šli jsme skoro celou cestu přikrčení a určité úseky jsme se brodili vodou, ještěže nám půjčili ty gumáky. Taky některé části byly dost úzké a museli jsme procházet jeden za druhým a tam dole na dně studny byla taková malá propadlina, tam mi pěkně zapadla noha.“
Jen jsem si představila, že se někde dole prodírám skalou a brodím se vodou a nad hlavou mám takovou vrstvu skály. Ano, jen jsem si to představila, už stojíce na náměstí, začalo mi srdce zase bít rychleji.
„Už prosím, nic neříkej,“ obrátila jsem se na svého manžela a vylíčila mu své pocity. Jen na mě udiveně pohlédl a pronesl něco o nebojsovi. No, já vím své, asi už nebudu tvrdit, že nemám klaustrofobii.
Vrátili jsme se domů a za pár týdnů jsme se vydali na další výlet.
„Pojedeme si prohlédnout ten vojenský bunkr,“ prohlásil můj manžel jednoho slunečného dne. Už jsme jeden kdysi navštívili a procházeli jsme se po podzemí a jenom překvapeně sledovali, jak je vybaven.
Po posledním zážitku jsem trochu váhala, ale nakonec jsme se vypravili. Minule to určitě byla náhoda, vojenské objekty jsou z betonu a nehrozí žádná neotesaná skalní průrva.
Cesta byla příjemná a poslední úsek jsme šli pěšky lesem. Cestou jsme potkávali imitace obranných postavení a už jsme ho viděli, vojenský bunkr. Byl najednou před námi. Velký kus trčel nad zemí a podle informací byl ještě daleko rozlehlejší v podzemí. Vstup představoval čtverec vyříznutý v betonu, kde se dospělý jen mírně přikrčil a už jsme byli uvnitř. Rozměry vstupních prostor byly normální až nadměrné. Prohlédli jsme si výstavku a koupili lístky. Právě se shromažďovala skupiny k odchodu na prohlídku a já jsem se šla podívat na schodiště, kterým se sestupovalo dolů. Jediný pohled dolů mi stačil na to, abych se opět rozhodla k návratu na čerstvý vzduch před bunkr. Stala jsem se tak sponzorem, protože zakoupenou vstupenku jsem rozhodně nevracela, ale rychlým úprkem přes onen vstupní čtvercový otvor, opustila prostor bunkru. Nohy mě hnaly v běhu k nedalekým lavičkám a několik minut jsem zklidňovala dech.
Tak tedy konec hrdinství. Prohlídky tohoto typu pro mě skončily. Už jen při pomyšlení /a to jsem již seděla venku na lavičce/, kolik je nad mou hlavou betonu, kdybych sestoupila dolů. Ne děkuji, nic pro mě.
Vracíme se zvesela domů. Cestou slyším svého manžela s dcerou, jak si vyprávějí o podzemí a raději vypínám poslech. Nějak se prostě necítím. Procházíme krajinou s malými řopíky, které jsou předsunuté velkému bunkru a průvodci nás lákají k vyzkoušení. „Pojďte si zkusit, jaké to tady měli vojáci z posádky.“ „Když vás tak počítám, tak i se mnou je nás akorát osm, můžeme zkusit po vstupu zavřít i dveře, abyste zažili ten pocit posádky bunkru na vlastní kůži.“
„Ne, děkuji uctivě,“ slyším svůj hlas a je mi jasné, že dveře se sice na okamžik zavřely, ale jeden člen pomyslné posádky stojí venku a je mu tam dobře. Když se dveře zase otevřou, jdu napřed a neposlouchám zážitky. Znám se.
Výlety u nás stále hrají prim. Prostě rádi cestujeme, ale po těchto dvou epizodách se do podzemí a ani jeskynních útvarů nepouštím. Naštěstí jsem jich hodně prošla dříve, když jsem ještě mohla jít dolů pod zemský povrch. Dnes už jen čekám venku a nechávám si vyprávět, co je uvnitř a vlastně mi to ani moc nevadí. Můj manžel chápe můj problém a v líčení zážitků je jenom strohý, protože ví, že moje představivost pracuje na plné obrátky. Navštěvujeme různá místa a pokud je třeba na zámku sklepení, tak ať si tam je. Já se podívám do
