Článek
Náš příběh začal, když bylo dceři 5 let. Vaše dcera je divná, je třeba konzultace v MŠ. Vlastně vše začalo mým proaktivním přístupem. Dcera se jako mávnutím kouzelného proutku začala chovat jinak. Nechtěla chodit do školky, doma byla agresivní a domluva s ní byla velmi obtížná. Dodnes nevím, co bylo tím bodem zlomu.
Představte si vymodlené dítě, krásnou, křehkou, blonďatou holčičku, která je stále veselá a pozitivní. Jednoho dne přijde ze školky zamračená, nešťastná a agresivní bytůstka. Logicky se ptáte, co se stalo? Její odpověď je vyhýbavá, vlastně nijaká. Když se situace po pár dnech nelepší a dítě odmítne chodit do školky, rozhodnete se věc řešit. V době uzavírek a epidemie covidu pošlete mail do školky. Pátráte po původu té velké změny a dotazujete se na dění ve školce. Odpověď přichází rychle. Je třeba konzultace v MŠ, vaše dcera je nějaká divná.
Vybaveni rouškou a důvěrou jsme s přítelem vyrazili. Ve zkratce jsme se dozvěděli, že je naše dcera přinejmenším jiná než ostatní děti. Jako ve svém světě, pomalá, poslední dobou je s ní špatná domluva. Na náš dotaz na případnou šikanu, která by odpovídal změně chování, je toho striktně popřeno. Podotýkám, že dva roky předtím nám nic naznačeno nebylo. Bude třeba navštívit psychologa. V ideálním případě mít diagnózu, a tudíž i dostat asistentku, která by dceři pomáhala. Vše pro dobro dítěte, samozřejmě. Nebo jiná školka, kde by bylo méně dětí? Stejně jako autorka předchozího článku jsem si řekla, že paní ředitelka a paní učitelka už mají nějaké zkušenosti, a tak odhalily to, co mi doma nevidíme.
Začal kolotoč trvající 2 roky. Psychologické vyšetření (na řadu jsme přišli cca za půl roku) a na jeho základě (po hodinovém sezení) diagnóza-suspektně PAS. To stačilo na asistentku na poloviční úvazek. Dceři bylo lépe a nám se ulevilo. Přestali na ni tlačit a brali ji zkrátka jako jinou.
Ale klid jsme rozhodně neměli. Partner diagnózu neustál. Následovali hádky ve stylu, kdo za to může. To trvalo asi rok a nechybělo moc do rozchodu. Já jsem zaujala postroj jít do hloubky a dceři pomoci. Přečetla jsem vše dostupné o dětech s PAS, navázala kontakt s organizací pomáhající rodinám dětí s PAS a stále hledala diagnózu. Další psycholog (specialista na PAS) se zdráhal s potvrzení diagnózy. Výsledek-dcera je zřejmě v tzv. šedé zóně. Má jisté znaky spadající do této diagnózy, ale nedostačující pro její potvrzení. Mezitím se vše uklidnilo a dcera nastoupila do 1.třídy.
Proč jste nás neinformovali, že dcera měla asistentku? Její chování není úplně standardní. V ideálním případě mít diagnózu, a tudíž i dostat asistentku, která by dceři pomáhala. Vše pro dobro dítěte, samozřejmě. Takže scénář se opakuje.
Odmítla jsem se nechat znovu zatáhnout do tohoto koloběhu. Škola nakonec poskytla dceři (a hlavně celé třídě) asistentku z vlastních zdrojů. Vše je v pořádku. Dcera je spokojená, miluje školu, paní učitelku i asistentku. I bez diagnózy. Dalo by se říci happy end. Ale ty dva roky stresů, pochybností, neustálého pozorování domnělých podivností v chování dcery a partnerské krize mi už nikdo nevrátí. Takže vlk se nažral. Jestli však koza zůstala celá, nechám na laskavém posouzení čtenáře.
