Článek
Naprosto rozumím tomu, jak se autorka cítí. Rozumím ale také učitelům, kteří si zřejmě neví rady s odlišným (podle některých divným) dítětem.
Náš syn šel do školky, když mu byly 4. Netrvalo dlouho, a učitelky začaly shledávat určitou jinakost a rozdílnost od ostatních dětí.
Asi po čtyřech měsících mi při vyzvedávání učitelka sdělila v chodbičce , že náš syn tak nějak nespolupracuje jako ostatní děti, je stále sám, drží se dál od ostatních, společné hry a aktivity odmítá, má svůj svět. A že paní ředitelka doporučuje vyšetření u psychologa.
To, že je náš syn v podstatě spíše uzavřenější, jsme věděli. Ale že by to hned mělo znamenat vyšetření u psychologa nám připadalo poněkud přehnané.
Zakrátko si nás pozvala ředitelka školky, kde jsme vše řešili v naprostém soukromí, což oceňuji. Její dotaz byl, co hodláme s naším synem dělat, že tato v uvozovkách normální školka pro něj určitě není vhodná a měl by jít do specializované. Opět trvá na psychologickém vyšetření.
I když nám jako rodičům nepřišlo naše dítě nějak psychicky labilní, nebo že by mělo mít nějakou diagnózu, vyšetření jsme podstoupili hned dvě. Přeci jen jsme si řekli, že učitelky už za tu praxi zřejmě poznají, když něco není v pořádku a my jsme také raději chtěli nějaké potvrzení.
Ani u jednoho vyšetření se nic zvláštního neprokázalo. Stejně jako píše autorka, i náš syn byl na svůj věk velmi chytrý, dnes už je ve škole označován za velmi inteligentního.
Ale to podle mého asi nesouvisí s určitou odlišností v chování.
Když jsme doložili vyhodnocení, že nic zvláštního na synovi nenašli, jen že má svůj přístup a je spíše uzavřený, školka ani my jsme neměli žádnou páku na to, přemístit syna do specializované školky. Ředitelka nás začala označovat za rodiče, kteří nemají zájem věc řešit a že nespolupracujeme, přesně jak píše autorka článku.
Náš syn začal být terčem i mezi dětmi. Řešili jsme dokonce i fyzické napadení, za které ale školka stála na naší straně, neboť syn byl napaden neprávem a zezadu, a dosti silně.
Vzhledem k tomu, že byl cítit jakýsi odpor školky a vše začalo gradovat, zvolili jsme postup, který není standardní, ale celou věc vyřešil.
Navštívili jsme specializovanou školku a vylíčili celou situaci. Bylo nám líto našeho syna, ale chápali jsme i učitelky, které si s ním nevědí rady.
ilustrační obrázek
Ředitelka specializované školky nám řekla, že bez určité diagnózy není možné aby se tam dostal. Ale už když jsme školku viděli, věděli jsme, že tam se náš syn bude cítit bezpečně a nebude na něj hleděno jako na divného. Nicméně nám dala radu, ať to zkusíme „uhrát“ na něco jiného.
Navštívili jsme Pedagogicko-psychologickou poradnu, a opět vše vylíčili. Tady jsme se opět dozvěděli, že je náš syn velmi bystrý a chytrý. Že může ale dát doporučení, že by potřeboval individuální přístup vzhledem k jeho uzavřenosti a nezapadnutí do kolektivu jako takového. Byla tam také slabší vada v řeči, ale nijak zásadní, spíše jakoby se bál projevit v cizím prostředí před více lidmi. Doporučení napsala tak, aby byl zkrátka přijat.
Syn byl s tímto doporučením okamžitě přijat do specializované školky. Zde je ve třídě cca 8 dětí a tři učitelky. Je tedy jasné, že tady se náš syn cítil jako doma. Je tady naprosto odlišný přístup v tom, že učitelky respektují ony odlišnosti a přistupují ke každému dítěti individuálně. Ale samozřejmě je to také proto, že je jen pár dětí a učitelky tři. Mají na to tedy čas a od toho vlastně taková školka je.
Není to tak, že bychom souhlasili s označením našeho dítěte za divné, ale spíše jde o to, že pro nás bylo nejdůležitější, aby se syn cítil dobře. Byla to nelehká cesta, ale to, jak byl náš syn šťastný a ze školky ani nechtěl chodit domů, to byla skutečná odměna.
Byly tady naopak vyzdvihovány jeho přednosti, povzbuzování atd. Zcela jiný přístup než v klasických školkách.
Neodsuzuji učitelky v mateřských školkách, a chápu i pohled rodičů, kteří logicky chtějí stát za svým dítětem. To, že rodiče nespolupracují, ale není pravda. A opravdu není příjemné poslouchat, že vaše dítě do normálního kolektivu nepatří.
Stále přemýšlím nad tím, kde se poslední roky bere tolik dětských diagnóz a zda je skutečně všechno diagnózou. Jak je možné, že dříve ve školkách nic takového nebylo? Nebo bylo, ale zkrátka se to neřešilo?
Skutečně za každou odlišností hned musí být nějaká porucha? A rodiče musí okamžitě k psychologovi? Jak to celé asi vnímá dítě samotné? Kdo určuje, co je normální a co už ne?
Netroufám si hodnotit přístup kohokoli zúčastněného, ale je jasné, že to vždy každý uvidí ze svého úhlu. Který úhel je ten správný, to asi nikdy nezjistím.
Také si lámu hlavu nad tím, jak může vyšetření u psycholožky něco prokázat, když je s ní dítě při vyšetření samo a tedy je těžko zjistitelné, co se v dítěti odehrává, když je ve školce.
Při nástupu do školy byl opět vnímán jako zvláštní a svůj. Navštívili jsme výchovnou poradnu, abychom zjistili, zda se neprokáže něco teď, když je starší. Výsledek je v podstatě stejný. Milý chlapec žijící ve svém světě s lehkou úzkostí.
Je to velmi křehké téma a opravdu těžké k posouzení, kde je vlastně problém. Je to školou, rodinou, výchovou? Jaký přístup je ten správný?
