Článek
Její kocour se líně protáhl, seskočil z modrozeleného semišového gauče na teplý vlněný koberec a lehkým krokem se vzdálil do vedlejší místnosti.
Celá nesvá otevírala dveře po jemném zaklepání a během těch několika málo setin vteřiny se jí před očima míhaly obrázky muže. Představovala si urostlého prošedivělého muže, se známkami vrásek kolem očí, velký zahnutý nos a lehké strniště na tvářích. Ona sama byla také vysoká, tak jak by měl vypadat její otec, kterého nikdy neviděla, že? Obraz za dveřmi jí vyrazil dech….stála tam shrbená postava se světlými vlasy, bez většiny zubů, v omšelém hnědém kabátu. Boty pamatovaly už lepší časy a na kalhotách bylo znát, co měl dotyčný k obědu za poslední měsíc. Ani vůně od dveří nešla zrovna libá. „Vítám Vás, ráda Vás vidím.“ Domnělý otec zvedl hlavu a zašeptal: „To si děvče opravdu nemyslím, sám bych se raději neviděl. Ale neděste se, nejsem ten, kterého čekáte. Mohu vstoupit, musím Vám něco říct.“ Chvíli váhala, nakonec otevřela dveře dokořán a nechala muže vejít. Posadila se k jídelnímu stolu, ne snad proto, že by si nemohli sednout ke krbu, kde by bylo lépe, ale chtě nechtě si nedokázala představit, jak by ze svého úžasného nového gauče, který si nechala vyrobit na zakázku, dostávala onen pach z návštěvníka. Jídelní židle byla přece jen vhodnější na pozdější otření a navonění. „Povídejte, ale nejdříve….dáte si kávu nebo raději čaj?“ zeptala se ze slušnosti. „Prosím o hrnek čaje, je mi hrozná zima“.
Po uvaření čaje a lehkého zahřátí návštěvníka již netrpělivě poposedala na židli a čekala, co se bude dít a hlavně, co jí přišel říct. „Tak povídejte, jsem nedočkavá“. Muž se lehce napřímil a začal. „Včera večer jsem večeřel u popelnic na čtvrté ulici, tam za rohem, jak je rozbité světlo. Rád mám na večeři klid a tam naštěstí nejsou ani kočky ani psi.“ Hana se rozhlédla po místnosti, zda se někde neschovává její kocour, ale nebyl tam, upozornila návštěvníka na tuto skutečnost a poslouchala. „Když jsem už dojídal, zastavilo u krajnice vozidlo a z něj vypadl na chodník muž v obleku. Auto rychle odjelo, nejprve jsem si toho nevšímal, ale když muž pořád ležel, zvedl jsem se a řekl si, že se podívám, zda u sebe něco nemá. Měl prostřelenou hlavu, po kapsách vůbec nic, jen lístek s Vaším jménem, adresou a časem. Šel jsem na policii, jenže než jsme se vrátili, tělo tam nebylo. Bylo houby platný, že jsem jim tvrdil, že tam opravdu byl. Vysmáli se mi, prý že jsem si přihnul, ale já už rok vůbec nepiju! Vážně!“ Muž byl poněkud rozčílený, ale když viděl Hančin vyděšený obličej, zase se uklidnil a pokračoval. „Nejsem si jistý, co se mohlo za těch dvacet minut, co jsem byl pryč stát, ale sám určitě neodešel. Nemohl, byl mrtvej. Za Vámi jsem přišel proto, že jste ho asi čekala, takže teď už víte, že nepřijde. Díky za čaj a já už půjdu.“ Muž se pomalu zvednul a šoural se ke dveřím. Hana seděla jako opařená, ale najednou se jako ve snu zvedla, podala muži teplou šálu, deku a balíček, co měla připravený na ráno do práce. Než muž odešel, ještě se ho zeptala, jak ten mrtvý vypadal. „Měl modrý dobře padnoucí oblek s dvouřadým zapínáním, to já vím, pracoval jsem v prádelně, tak dobrý oblek poznám a košili měl bílou, kravata mu ladila s knoflíky na saku, ale měl nějak divně nasazené boty a ponožky, jako by nebyly jeho nebo co. Sice čistý, ale divný. Jinak čerstvě oholenej byl. Prostě fešák pán, vysokej, tmavej….skoro jako vy. Dávejte si pozor, mladá paní.“ Nadechla se: „A co to auto?“ Zvedl hlavu a jeho oči byly velké a prozíravé. „V autech já se nevyznám, bylo tmavý a velký, asi jako to Vaše.“ Dveře se zavřely a Hana zůstala stát jako opařená. Co bude dělat. Rychle se oblékla a šla.
Na policii nikdy nebyla, zamřížované dveře v ní vzbuzovaly respekt, ale ne strach. I přes zvonění stále nikdo nepřicházel. Zazvonila znovu a dlouze. Mezi dveřmi se objevil mladý muž, tak pětatřicet, světlých vlasů, poměrně rachitické postavy. Hlavou jí krátce proběhlo, jak může dělat policistu, když těžko udrží sklenici vody, ale proto sem nepřišla. Policista jí uvedl do místnosti a zeptal se jí, proč přichází. Trochu chaoticky mu vysvětlila důvod, jak čekala otce, kterého nikdy neviděla, o bezdomovci, který přišel místo něho, o strachu a prosbě, aby ho našli a řekli jí, co se stalo. Policista všechno vyslechl a zavolal do vedlejší místnosti. Vynořila se postarší dáma s hvězdičkami na košili, Hana nikdy nevěděla, co znamenají, ale evidentně byla služebně starší a asi nadřízená. Otočila se k Haně „mladá paní Ctirad je tady známý bezdomovec, už viděl ledacos i létající talíř. Jeho nahlášení jsme prověřili, ale nikdo na místě nebyl. Ani žádné skvrny od krve, oblečení, vůbec nic. Nikdo nenahlásil žádnou pohřešovanou osobu a v databázi bezejmenných obětí nikdo daného popisu a stáří není. Kdybychom cokoli zjistili, tak Vám zavoláme. Běžte domů a nepřikládejte tomu žádný velký význam. Určitě si Vás někde všimnul a přišel se ohřát.“
Noc byla k nevydržení, Hana nemohla spát, pořád přemýšlela. Najednou zazvonil telefon. „To je paní Hana Kostka? Tady policie ČR, mohla byste se prosím dostavit na služebnu V Malešinách?“ Hana souhlasila a ihned vyrazila.
Na služebně jí seznámili se stavem věcí. Tělo se nalezlo na druhém konci města. Muž byl nalezen nahý a vedle něj bylo pečlivě složeno oblečení včetně ponožek a bot. Byl v pozici jako by chtěl utíkat, ale nestihl to. Jediné, co jim není jasné, jak je možné, že jej viděl Ctirad a jak mohl vědět přesně, co měl na sobě. A ty boty skutečně nebyly jeho, byly malé. Policistka jí vysvětlila, že prověřují okolí a hledají další svědky, ale Ctirada prý nikdo od včerejška neviděl.
Když přišla domů, uvařila si velký hrnek čaje, zatopila v krbu a dívala se dlouho do ohně. Byla na sebe tak naštvaná, jak mohla vzít z chodby jiné boty, sakra. Když už byla tma, sešla do garáže a pomalu vyjela se svým tmavým vozem na potemnělou ulici. Jela asi tak půl hodiny k rokli za městem. Tam pomalu otevřela kufr vozu, těžce vytáhla velký igelitový pytel. Na jednu i na druhou stranu uvázala závaží, které si přivezla a pytel shodila do zatopené rokle. Stála tam ještě asi dvacet minut a přemýšlela, jak je možné, že u takto dokonalého plánu mohlo dojít díky nějakému bezdomovcovi k problému. Její rádoby otec nebyl ochoten jí finančně vydržovat i přes to, že to byla jeho povinnost, když na ní celé ty roky kašlal. Nakonec na ni ještě křičel, že je vyžírka jako její matka. Má co si zasloužil. Ale potrápil ji, to ano. Jak se mu podařilo s prostřelenou hlavou otevřít zadní dveře auta, to nechápala. Nechala by ho tam ležet, jenže pak si ve zpětném zrcátku všimla toho bezdomovce. Nakonec to zvládla. Ještě, že ten smradlavý bezdomovec přišel za ní. Nyní je z ní bohatá dědička.
