Článek
V dubnu 1998 byla podepsána smlouva o založení Arcidiecézního muzea Olomouc (AMO) mezi ministerstvem kultury, Arcibiskupstvím olomouckým a Muzeem umění Olomouc. Jeho součástí se stal Zdíkův palác. Veřejnosti se AMO otevřelo v červnu 2006. Arcidiecézní muzeum v Kroměříži o rok později.
Na fotografii je nádvoří bývalého kapitulního děkanství, dnes vstupní prostor AMO na Václavském náměstí. Uprostřed je kruhová věž s kaplí sv. Barbory, vpravo kaple sv. Anny.
Věž s dnešní barokní střechou se světicí na vrcholu z poloviny 18. století byla postavena jako románská obytná věž v polovině 12. století, později se stala součástí sídla markraběte, tzv. Nového hrádku. V polovině 18. století vznikla v nejvyšším podlaží soukromá kaple sv. Barbory.
Vlevo s podloubím je někdejší kočárová remíza dokončená roku 1751, součást areálu rezidence kapitulních děkanů. Jsou zde spojeny stavby z různých období. V kapli sv. Anny vpravo se do roku 1916 volili olomoučtí biskupové a arcibiskupové.
Na fotografii máme vedle sebe středověké hradní jádro, církevní kapli a barokní zázemí děkanství, vlastně několik částí historie na jednom malém nádvoří.
Na fotografii je druhá část nádvoří před někdejším kapitulním děkanstvím, celý tento prostor je dnes součástí Arcidiecézního muzea. Prostor také využívá zahrádka kavárny Amadeus.
V kapitulním děkanství sídlil děkan katedrální kapituly, tedy představený kanovníků při katedrále. Dnešní podoba areálu spojuje středověké části a pozdější úpravy.
Na budově je umístěna pamětní deska upomínající na zdejší pobyt jedenáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta s rodinou v roce 1767. Mozartovi utíkali z Vídně před epidemií neštovic, jenže Wolfgang zde onemocněl.
Kapitulní děkan Leopold Antonín Podstatský z Prusinovic přijal rodinu ve své rezidenci a zajistil lékařskou péči. Onemocněla také Mozartova sestra Nannerl, obě děti se uzdravily.
Do této místnosti se vchází přímo z nádvoří, konají se zde různé zajímavé workshopy a setkání v rámci právě probíhajících výstav. Nedávno zde proběhl kurz vyšívání vedný autorkou jedné z výstav.
Na fotografii je Olomoucký kolektář, též známý jako Horologium olomoucké, vzácný románský rukopis z roku 1142. Jedná se o bohatě zdobenou liturgickou knihu modliteb, objednal ji tehdejší biskup Jindřich Zdík pro kapitulu. Kniha obsahuje především kolekty, tedy krátké modlitby a texty pro denní modlitbu duchovních během církevního roku. Horologium odkazuje na pevně stanovené časy modlitby.
Levá stránka zachycuje svěcení nové olomoucké katedrály dokončené roku 1141. Úplně vpravo na iluminaci stojí biskup Jindřich Zdík, vedle kníže Vladislav II. a olomoucký kníže Ota III. Dole jsou vyobrazeny postavy spojené se vznikem knihy, tedy písař s iniciálou R a iluminátoři Hildebert a Everwin, podle popisku z Kolína nad Rýnem.
Na pravé stránce je velká zdobená iniciála s rostlinnými ornamenty a zlatou plochou. Tyto malované iniciály a drobné obrazy jsou iluminace. Kniha dokládá vysokou úroveň románské knižní malby a olomoucké písařské dílny, ta byla založena právě za Zdíka.
Originál je dnes ve Stockholmu, za třicetileté války byl odvezen s mnoha dalšími vzácnostmi jako válečná kořist, dnes se nachází v tamní Královské knihovně. V Arcidiecézním muzeu tedy mají faksimili – věrnou napodobeninu originálu.
Na fotografii je tzv. Krvavá pavlač kapitulního děkanství, připomíná zavraždění krále Václava III. dne 4. srpna 1306. Král tehdy v Olomouci shromažďoval vojsko pro tažení do Polska a pobýval v domě kapitulního děkana Budislava.
Cihlová balustráda s oválnými otvory a kamenným zakončením je opravdu působivá. Příběh tohoto místa je však mnohem starší než samotné zábradlí. Dnešní podoba je z 19. století, kvůli přestavbám děkanství nelze určit, ve které části domu byl král zabit. Název pavlače spíše udržuje tradici a památku na tuto událost.
Poměrně dlouhý balkon obklopuje místnost před vstupem do koncertního a konferenčního sálu Mozarteum a také samotné Mozarteum.
Latinský nápis na fotografii lze přeložit asi takto:
Dne 4. srpna 1306 byl Václav III., král český a polský, poslední potomek přemyslovského rodu, když v Olomouci shromažďoval vojsko proti Polsku, zabit Konrádem z Mulhova zde na pavlači.
Deska na balkoně uvádí jméno historicky neprokázaného vraha. Pachatel, případný objednavatel či motiv vraždy nejsou dodnes objasněni. Václavovou smrtí v sedmnácti letech vymřela po meči královská větev Přemyslovců.
Na velkém obraze vlevo je Panna Maria s Ježíškem, sv. Janem Křtitelem a sv. Františkem z Assisi od Giovanniho Battisty Bertucciho, zvaného da Faenza, z doby kolem roku 1516. Jedná se o olejomalbu na dřevě. Vlevo stojí Jan Křtitel s dlouhým křížem, uprostřed klečí František v řeholním hábitu a napravo sedí Maria s dítětem. Obraz má bohatý zlacený rám připomínající průčelí chrámu s pilastry, hlavicemi a výraznou římsou. Dole lze přečíst francouzské heslo Plutôt mourir que changer – volně přeloženo Raději zemřít než se změnit.
Obraz vpravo nahoře namaloval Bonifazio de’ Pitati, zvaný Veronese (1487–1553). Zobrazuje Madonu s Ježíškem, sv. Janem Křtitelem a sv. Jakubem. Muzeum jej označuje jako Sacra conversazione, tedy posvátný rozhovor: Obraz pochází nejspíše ze sbírky biskupa Karla z Liechtensteinu-Castelcorna. Na fotografii vpravo je vidět Jakubova poutnická hůl a otevřená kniha.
Dvě malé desky dole představují scénu Zvěstování: vlevo je archanděl Gabriel, vpravo Panna Maria s rukama zkříženýma na prsou. Zlacená pozadí zdobí rostlinné ornamenty. Pod oběma obrazy je uvedeno Anonym, tedy neznámý autor.
Na fotografii je reprodukce obrazu na velkých skládacích kostkách pro návštěvníky obrazárny muzea, jeho název je Madona s rouškou od italského renesančního malíře Sebastiana del Piomba, vlastním jménem Sebastiano Luciani. Obraz vznikl asi v roce 1520, je namalovaný olejem na topolové desce. Originál je z nejcennějších děl obrazárny Arcidiecézního muzea
Na obraze je Panna Maria rozprostírající průsvitnou roušku nad Ježíškem, za ní stojí další dvě postavy. Právě to dalo obrazu jeho název – rouška zde znamená závoj.
Na fotografii je Kočárovna AMO se slavnostním kočárem a obrazem události, při níž byl použit. Ceremoniální kočár koupil olomoucký biskup Ferdinand Julia Troyer z Troyersteinu roku 1746 ve Vídni už jako starší vůz a jej nechal upravit pro svou reprezentaci. Kočár byl zřejmě vyroben v Paříži v manufaktuře Les Gobelins na počátku 18. století. Kočár má bohatou výzdobu, zejména zlacení a alegorie čtyř živlů v podobě antických božstev.
Na podlouhlém šestimetrovém plátně vlevo je vidět Troyerův slavnostní vjezd do Olomouce 26. srpna 1747 při jeho uvedení na biskupský stolec. Obraz pochází z okruhu malíře Františka Vavřince Korompaye. Je na něm průvod, kočáry i dobová podoba Olomouce, dílo objednal biskupův synovec jako připomínku této události.
Prohlídková trasa je moderně řešena. Návštěvníci sestupují zahloubeným průchodem mezi obrazem a kočárem, schody jsou odděleny skleněnými zábranami, takže lze pozorovat výzdobu vozu a zároveň si na obraze představit barokní slavnostní průvod.
Na fotografii je odkryté zdivo, pozůstatky starší zástavby olomouckého hradu začleněné do prohlídkové trasy AMO. Nad ním v dalších staletích vyrostlo kapitulní děkanství.
Vidíme několik stavebních vrstev: nízké kamenné základy, vyšší zdivo s příměsí cihel a dole osvětlenou sondu, ta ukazuje zeď v ještě hlubší vrstvě. Odkryvy pomáhají archeologům zjistit návaznost jednotlivých vrstev a proměnu areálu.
Prezentuje se zde asi tisíciletý stavební vývoj, od zbytků knížecího paláce přes románské a gotické stavby po barokní interiéry. Pozemek pro stavbu kapitulního děkanství daroval Bartolomějovi, kapitulnímu děkanovi při katedrále sv. Václava v Olomouci, roku 1267 Přemysl Otakar II.
Na fotografii je pozdně gotická pískovcová socha svatého Václava z doby kolem roku 1500 pocházející z olomoucké katedrály sv. Václava.
Světec je zobrazen jako kníže a ozbrojený ochránce země: má knížecí pokrývku hlavy, zbroj, plášť a štít s orlicí. Ta odkazuje na svatováclavskou orlici, tradiční znak spojovaný se světcem. Socha tedy představuje knížete Václava žijícího v 10. století, patrona katedrály.
Na fotografii zaujmou dlouhé zvlněné vlasy, jemně modelovaná tvář a bohatě zalamované záhyby pláště. Provedení odpovídá pozdní gotice, světec je přitom oblečen podle představ a výzbroje doby vzniku sochy, nikoli svého skutečného života.
V této instalaci jeho štíhlou postavu zdůrazňuje vysoký podstavec a úzký prostor před historickou kamennou zdí.
Na fotografii je pohled z horního podlaží Zdíkova paláce na jeho rajský dvůr se studnou, obklopený gotickou křížovou chodbou neboli ambitem. Rajský dvůr je uzavřená zahrada obklopená ambitem. V klášterních a kapitulních areálech to je klidné místo připomínající biblický ráj.
Ambit vznikl ve 14. století, kdy nahradil románskou křížovou chodbu. Zdíkova rezidence pochází už z 12. století.
Dnešní kamenné roubení studny vzniklo až roku 1871 podle návrhu architekta Josefa Erwina von Lipperta. Uprostřed na fotografii je válcová schodišťová věžička, nahoře je zastřešený ochoz paláce. Tamní prohlídková trasa je propojena, aby návštěvníci mohli obejít celý dvůr s pozůstatky paláce s románskými okny.
Na fotografii je pohled úzkým obdélným okénkem schodišťové věžičky do rajského dvora Zdíkova paláce. Tmavá mříž a hrubý kámen rámují světlý prostor zahrady. Na kameni jsou patrné stopy opracování kamenickými nástroji.
Na fotografii je románské sdružené okno v mohutné obvodové zdi Zdíkova paláce. Má štíhlý sloupek s vyřezávanou rostlinnou hlavicí s půlkruhovými oblouky nad ním. V okenním výklenku je vidět tloušťku zdiva. Prudké světlo zvýrazňuje kamenickou výzdobu, v kontrastu s okolním přítmím vyniká kontrast mezi masivní zdí a subtilním sloupkem.
Románský Zdíkův palác vznikl v polovině 12. století, byl patrový s přilehlými hospodářskými prostory, nahoře biskupovou rezidencí s bohatě zdobenými románskými sdruženými okny. Po požárech a přestavbách palác zanikl, dochovaly se jen části obvodových zdí s okny.
Ve 14. století byla uvnitř zachovaných obvodových zdí vybudována gotická křížová chodba, její klenby zasahují nad úroveň původní podlahy obytného patra. Na fotografii je tedy vidět spodní části románských oken tak blízko vyklenutému povrchu klenby ambitu. Vypadá to jako zvlněná podlaha, ale je to horní část gotické klenby, pod ní vede křížová chodba.
Na fotografii je gotická křížová žebrová klenba ambitu v přízemí Zdíkova paláce, chodba vznikla ve 14. století. Kamenná žebra rozdělují klenbu do jednotlivých polí. Žebra zpevňují konstrukci klenby a přenášejí zatížení do podpor při stěnách.
V místech setkání žeber jsou svorníky, tedy plasticky zdobené kamenné články. Zde má nejbližší svorník motiv ptáka s roztaženými křídly, asi orlice, ten další má rostlinný ornament.
Řady drobných otvorů v kamenné zdi ambitu pod klenbou jsou kapsy po trámech stropu původního románského Zdíkova paláce.
Na fotografii je detail gotického díla ze 30. let 15. století. Modlící se Kristus ze sousoší na Olivetské hoře. Sousoší bylo původně umístěno v kostele sv. Mořice v Olomouci.
Autor je neznámý, podle muzea je jím středoevropský, možná pražský sochař. Sochy byly zhotoveny z mladějovského pískovce pro hřbitov nebo hřbitovní kapli u sv. Mořice. Původně byly barevné s červenou, modrou, zelenou a bílou barevností.
Na soše vyniká Kristův vzhůru obrácený pohled, sepjaté ruce a těžké záhyby roucha. Podle muzea je celý soubor z nejvýznamnějších děl evropské pozdní gotiky. V kostele sv. Mořice je dnes kopie sousoší.
Malba na gotické klenbě ambitu zachycuje část Posledního soudu, spolu s dalšími zdejšími malbami pocházejí z přelomu 15. a 16. století.
Na fotografii je pozdně gotická kaple sv. Jana Křtitele přiléhající ke křížové chodbě Zdíkova paláce, původně sloužila jako kapitulní knihovna. Dnes zde probíhají dočasné výstavy. Výzdoba malované žebrové klenby představuje anděly s nástroji Kristova umučení a olomoucké a zemské patrony. Postavy jsou obklopeny barevnými rostlinnými ornamenty lemujícími klenební pole.
Nástěnné malby ze 16. století spojují pozdní gotiku s nastupující renesancí. Na stěnách kaple jsou další náboženské malby.
Na fotografii je pohled do expozice středověkého sakrálního umění v AMO. Ve vitríně vpravo jsou liturgické kalichy na mešní víno a monstrance. Vzadu uprostřed je sousoší oplakávání mrtvého Krista, jeho tělo doprovázejí truchlící postavy. Na horní polici je drobná Madona s Ježíškem. Vlevo visí malované oltářní desky se světci a biblickými výjevy.
Moderní betonové stěny a strop se světlíky jsou propojeny a přitom v kontrastu s odkrytým historickým zdivem a staletými exponáty. Propojení velmi starého s novým vzniklo při rekonstrukci muzea podle návrhu ateliéru HŠH architekti, což byl pražský ateliér s názvem tvořeným z iniciál zakladatelů: Hájek, Šépka, Hradečný. Jejich projekt rekonstrukce AMO získal nominace na evropskou architektonickou cenu Miese van der Roheho. Architekt Šépka je také autorem rekonstrukce AMO z roku 2023.
Na fotografii je Pieta ze sbírky kanovníka Křiváka, z nejvzácnějších exponátů Arcidiecézního muzea. Vznikla v pražské sochařské dílně koncem 14. století a je z opuky, barevně upravená, vysoká asi 74 cm. AMO ji zapůjčila farnost sv. Václava v Olomouci.
Pieta znamená zobrazení Panny Marie s mrtvým Kristem na klíně po sejmutí z kříže. Dílo patří ke gotickému krásnému slohu, ten se vyznačuje půvabnou tváří a bohatými záhyby oděvů s hlubokým citovým výrazem. AMO sochu řadí mezi nejkvalitnější dochované piety krásného slohu v Evropě.
Je zajímavé, že podle posouzení kriminalisty stopy krve neodpovídají reálné situaci.
Na fotografii je nejvzácnější exponát Arcidiecézního muzea, Šternberská madona, je z nejvýznamnějších českých madon krásného slohu a národní kulturní památkou. Byla objevena roku 1957 ve filiálním kostele v Babicích, dříve náležejícímu ke šternberskému majetku. Tato madona je patří mezi 6 soch zařazených do Souboru gotických soch z období krásného slohu.
Během restaurování v roce 1957 byly na soše ponechány nejstarší vrstvy – rumělka na líci pláště, kobaltová modř na rubu pláště, zlacení lemu, tmavá červeň spodního šatu a okr na roušce. Původní barva inkarnátů byla objevena až jako 8. vrstva během restaurování roku 1998. Specifickou sytě rumělkovou barvou pláště se Šternberská madona liší od ostatních madon krásného slohu, je tedy možné, že pochází až z pozdější doby, historikové umění ji řadí do 15.–16. století.
Socha je na rozdíl od dalších zde vystavených dřevěných madon je z opuky o rozměrech 84 × 37 × 18 cm.
Toto vzácné dílo již bylo od 60. let minulého století vystavováno po celé Evropě a taktéž v New Yorku.
Zdroje:
Výklad průvodce Arcidiecézního muzea v Olomouci
https://tourism.olomouc.eu/mista/arcidiecezni-muzeum/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zd%C3%ADk%C5%AFv_pal%C3%A1c
