Článek
Český stát naříká nad nízkou porodností. Politici počítají chybějící děti, kreslí grafy, svolávají kulaté stoly, mudrují nad byty, jeslemi, dávkami a flexibilními úvazky. Jako by šlo jen o to správně nastavit ekonomické pobídky a ženy se zase poslušně vrátí k reprodukčním výkonům.
Jenže vedle těch všech tabulek tu leží jedna otázka, na kterou se sahá nerado, protože pálí a irituje.
Která soudná žena by dobrovolně vstupovala do těhotenství ve společnosti, kde právě těhotenství může oslabit její postavení plnoprávného člověka?
Netušíte, která bije? Přestáváte číst, protože jste můj článek rovnou zařadili do kategorie další feministická hysterie? Vyvedu vás z omylu, vážení. To, o čem mluvím je docela střízlivé čtení aktuální české reality.
Pořád se tu mele o snižující se porodnosti, jako by to byl problém nedostatečné motivace žen. Málo dětí, moc pohodlí, moc vzdělání, moc nároků, moc kariéry, málo obětavosti. Jenže možná je problém úplně jinde. Možná ženy jen nejsou tak naivní, jak by si mnozí přáli. Možná velmi dobře vidí, do jakého prostředí by těhotenstvím vstupovaly. A možná si zcela rozumně dávají otázku, jestli se z nich v tu chvíli nestane zvláštní živočišný druh - druh občanky druhé kategorie, s podmíněnými právy.
Protože přesně tohle jsme totiž v ČR připustili.
Připustili jsme, že zrovna u těhotné ženy se dá debatovat o věcech, které by u jiného svéprávného dospělého člověka vyvolaly zděšení. Najednou se vede učená diskuse o tom, zda je ženin souhlas opravdu rozhodující. Zda lze prolomit její tělesnou integritu. Zda její nesouhlas obstojí i tehdy, když se někomu jinému zdá nepohodlný, nezodpovědný nebo příliš svéhlavý. Zda o svém těle rozhoduje opravdu ona, nebo jen do chvíle, než se do věci vloží vyšší zájem, instituce, provoz, autorita nebo strach.
Jinými slovy: vytvořili jsme kategorii lidí, u nichž se základní práva neberou jako samozřejmost, ale jako proměnná.
A tou kategorií jsou těhotné ženy.
Samozřejmě se to neříká takhle hnusně. Na to jsme příliš civilizovaní. Dnes se to dělá elegantněji. Právním jazykem. Medicínskou rutinou. Institucionální kulturou. Nikdo přece nemusí nahlas prohlásit, že těhotná žena má menší práva než ostatní. Stačí vytvářet prostředí, v němž její práva platí méně pevně, méně bezpodmínečně a méně ochotně než u jiných lidí. Stačí kolem nich přidat dost slovní vaty a velkých termínů jako bezpečí, odpovědnost, ochrana, standard, doporučený postup. A je hotovo.
Nejjedovatější na tom všem je ten odporně pohodlný rámec falešného dilema: matka versus dítě. Jako by těhotná žena byla od přírody podezřelá bytost. Jako by bylo nutné ji držet pod dohledem, usměrňovat, krotit, opravovat a v krajní nouzi obejít, protože co kdyby snad svou svobodou ohrozila vlastní dítě!
Jenže ve skutečnosti ve většině případů nestojí proti sobě žena a dítě.
Proti sobě stojí žena a SYSTÉM.
Žena a instituce, která chce mít klid, kontrolu, krytá záda a hladký provoz. Žena a kultura, která ji dojatě oslavuje jako budoucí matku, ale začne cenit zuby ve chvíli, kdy si dovolí být i nadále plnoprávnou osobou. Žena a stát, který by od ní rád děti, ale už ne tak rád slyší, že žádné děti nebudou, bylo-li by to za cenu oslabení jejích práv.
Tohle je potřeba říct bez cukrování: problém není v tom, že by ženy nechtěly děti. Problém je v tom, že od nich chceme mateřství v systému, který jim za něj nenabízí jistotu práv.
A pak děláme ty překvapené obličeje.
Opravdu se chceme tvářit, že porodnost je oddělená od důvěry? Opravdu nechápeme, že žena nevstupuje do těhotenství jen s otázkou, jestli utáhne hypotéku a jestli bude místo ve školce? Že si zároveň klade mnohem hlubší otázky? Jak se se mnou bude zacházet? Budu pořád člověk se stejnou vahou svého slova ve společnosti? Nebo se ze mě stane někdo, o kom budou ostatní mluvit přes hlavu v kategoriích vyššího dobra?
Která soudná žena by do toho šla, kdyby měla brát vážně signál, že těhotenství může znamenat její strmý propad v občanském statusu?
Že v době největší zranitelnosti začne být její tělo méně jejím tělem a více předmětem jednání druhých? Že její souhlas bude ctěn hlavně tehdy, když bude souhlasný? Že její nesouhlas se snadno promění v komplikaci? Že hranice, které jinde platí zcela jasně, se u ní najednou začnou gumovat?
Nic z toho není přehánění. Je to žitá zkušenost, kterou ženy sbírají z vyprávění, z vlastních porodů, z reakcí institucí, z veřejných debat, z toho, jak snadno se jejich práva odsouvají na vedlejší kolej, jakmile se objeví slovo plod, dítě, bezpečí nebo odpovědnost.
Ženy nejsou hloupé. Dívají se, poslouchají a čtou mezi řádky. A velmi dobře chápou, že jakmile jde o těhotné ženy, náhle se zástupy lidí cítí povolané filozofovat o mezích jejich autonomie. Najednou je tu strašně mnoho ochotných vykladačů toho, co by správná žena měla dělat, vydržet, pochopit, obětovat a hlavně NEROZPOROVAT.
Přesně v tom je ten jed.
Společnost umí být co se těhotných žen týče současně dojatá i pohrdavá. Hladí jejich těhotná břicha a současně jim vysílá zprávu, že plná svrchovanost nad vlastním tělem je možná hezký princip, ale v jejich případě by se to nemělo přehánět. Vždyť jde přeci o blaho toho nenarozeného dítěte! Oslavuje mateřství, ale autonomii matek snáší podstatně hůř. Chce děti, ale ne ženy, které budou u jejich zrození trvat na tom, že nejsou nádoby, dopravní prostředky ani biologické prostředí pro něčí vyšší zájem.
A potom všem se v médiích znovu rozjede pohoršená debata o tom, proč se rodí tak málo dětí…
Možná proto, že důvěra není drobnost. Možná proto, že reprodukce není technický projekt, do kterého člověk vstupuje s vědomím, že pokud se věci zkomplikují, jeho práva se stanou předmětem vyjednávání. Možná proto, že žádná soudná žena netouží testovat, kolik z její nedotknutelnosti v praxi u porodu opravdu platí.
Autonomie není luxus pro pár rozmazlených aktivistek, ale základní podmínka BEZPEČÍ. Bezpečí bez autonomie není bezpečí. Je to jen poslušnost přebarvená na péči. Je to systém, který od ženy očekává důvěru, ale sám jí nabízí hlavně disciplínu. Je to model, který po ženách chce reprodukci, ale jejich plné lidství bere jako něco, co se dá v případě potřeby odsunout stranou.
Společnost, která chce po ženách více dětí, ale zároveň připouští, že těhotenství může oslabit jejich postavení plnoprávného člověka, neřeší porodnost.
Ta si koleduje o vyslovení nedůvěry.
A nedůvěra je možná ten nejúčinnější antikoncepční prostředek, jaký jsme si jako společnost dokázali vyrobit.
Jestli to někdo s porodností myslí vážně, měl by konečně začít brát těhotné ženy jako plnohodnotné lidi. Ne podmínečně. Ne když spolupracují. Ne když jsou hodné, rozumné a nekazí provoz porodnice. Ale vždycky.
Protože těhotná žena není nádoba na dítě se sníženým stupněm občanství a menšími lidskými právy.
A dokud se podle toho nezačne opravdu jednat, nemáme problém jen s porodností.
Máme problém s tím, co všechno jsme ochotni ženám sebrat a ještě tomu říkat péče.
