Článek
Od malička jsem chtěla pomáhat
Jsem zdravotní sestra a od malička jsem měla velmi blízko k lidem a dětem.
Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak bych mohla svět kolem sebe udělat alespoň o kousek lepší a jak bych mohla pomáhat ostatním.
Možná i proto jsem nejdříve začala pracovat v sociálních službách a později ve zdravotnictví.
Práce s lidmi pro mě vždy měla význam.
Přesto jsem v sobě postupně začala cítit, že bych chtěla dělat ještě něco dalšího.
Něco vlastního.
Něco, co by pomáhalo lidem nejen po fyzické stránce, ale také po té duševní.
Protože právě duševní pohoda je podle mě něco, co se často přehlíží, přestože má obrovský význam i pro naše fyzické zdraví.
Dlouho jsem přemýšlela, co by to mohlo být.
A pak do toho vstoupila zvířata.
Zvířata, která pomáhají i beze slov
Když jsme se s manželem poznali, oba jsme milovali zvířata.
Vždycky pro nás byla něčím víc než jen domácími mazlíčky.
Když jsme přišli po práci domů, vítala nás.
A někdy, když jsme měli opravdu těžký den, stačilo si k nim sednout, pohladit je a na chvíli prostě vypnout.
Zvíře se neptá, co se vám stalo.
Nesoudí vás.
Prostě je s vámi.
A někdy právě to člověk potřebuje nejvíc.
Naše rodina rostla a s ní i naše zvířecí rodina
Postupně jsme založili naši velkou rodinu a naše děti začaly ke zvířatům získávat stejný vztah jako my.
Když jsme viděli jejich rozzářené oči pokaždé, když jsme si pořídili nějakého dalšího zvířecího člena, začali jsme přemýšlet:
Co kdybychom tuhle radost mohli předávat i dál?
A právě tím to celé začalo.
Každé naše zvíře má svůj příběh
Manžel začal nejprve dělat různé přednášky pro děti ve školách a na akcích, účastnil se burz a postupně k nám přibývali další zvířecí členové.
Každý z nich má svůj vlastní příběh.
Některé jsme si pořídili sami.
Jiná zvířata se k nám dostala náhodou – například od lidí, kteří se o ně už nemohli starat.
A tak u nás našla nový domov.
Dnes máme zvířata různých druhů.
Savce, plazy, ptáky i bezobratlé.
Některé z nich jsou na první pohled roztomilá, jiná možná někoho na první pohled vůbec nezaujmou.
Ale právě to chceme lidem ukázat.
Protože příroda je neuvěřitelně pestrá.
A i zvíře, které člověku nemusí připadat krásné, může být fascinující.
Může být inteligentní, může navázat kontakt s člověkem a především má v přírodě své nezastupitelné místo.
O všechny naše zvířecí členy se staráme s láskou a respektem.
A oni nám to svým způsobem vracejí.
Nechceme vytvořit další zoo ani zookoutek
Když jsem byla delší dobu na mateřské, začali jsme s manželem přemýšlet, jak by naše zvířata mohla pomáhat ještě dál.
Bydlíme v krásné přírodě, v domě u lesa a máme velkou zahradu.
A právě tehdy začala vznikat myšlenka Anividy.
Nechceme vytvořit klasickou zoo.
Nechceme ani obyčejný zookoutek, kam člověk přijde, projde si několik výběhů a zase odejde.Samozřejmě proti nim nic nemám ,je to něco jiného a každému vyhovuje jiná věc.
Chceme vytvořit malé, klidné a soukromé místo, kam lidé přijdou na objednaný program a kde budou mít čas nejen zvířata vidět, ale také je poznat.
Čas zastavit se.
Čas něco si vyzkoušet.
Čas být spolu.
A možná na chvíli zapomenout na starosti všedního dne.
Jak by měla Anivida fungovat?
Představte si například rodinu s dětmi, která by měla zájem o program zaměřený na savce.
Rodina si rezervuje termín a podle věku dětí pro ni připravíme konkrétní program.
Pro menší děti nechceme jen připravit přednášku.
Víme, že malé děti ještě nedokážou dlouho sedět a poslouchat.
Proto chceme program postavit jako příběh.
Hlavním hrdinou může být například náš králíček.
Děti budou společně plnit úkoly, řešit hádanky, kvízy a různé úkoly.
Postupně se díky příběhu a hře dostanou k dalším zvířatům.
Aniž by měly pocit, že se učí, budou se dozvídat spoustu zajímavostí o zvířatech.
Procvičí si paměť, fantazii i ruce.
A společně si také něco vyrobíme – třeba malou památku nebo něco, co může posloužit některému z našich zvířat.
Pro větší děti trochu jinak
U větších dětí chceme program postavit více naučně.
Dozví se základní informace o jednotlivých zvířatech, jak se o ně starat a co všechno jejich chov obnáší.
Budou si moci například pod mikroskopem prohlédnout věci, kterých si běžně člověk nevšimne – třeba detail peří ptáčka.
Vyzkouší si hmatové boxy, poznávání různých struktur a materiálů a samozřejmě nebude chybět ani přímý kontakt se zvířaty.
Plánujeme také tvoření z přírodnin a sušených bylinek, sušení ovoce a další aktivity spojené s přírodou a péčí o zvířata.
A domů si děti neodnesou jen zážitky.
Chtěli bychom, aby dostaly také něco na památku – například fotografii, diplom nebo vlastnoručně vyrobený výrobek.
A co senioři?
Anivida ale nemá být jen pro děti.
Velmi důležitou součástí toho, co chceme vytvořit, jsou také senioři.
Chceme, aby u nás mohli na chvíli zpomalit.
Odpočinout si.
Pohladit si zvíře, popovídat si a zavzpomínat.
Protože někdy je obyčejné pohlazení mnohem důležitější, než si dokážeme představit.
Chtěli bychom společně vzpomínat na to, jaké to bylo dříve a jaké je to dnes.
Procvičovat jednotlivé smysly, zapojovat paměť a hlavně si povídat.
Protože samota může být velmi těžká.
A pokud bychom dokázali někomu alespoň na chvíli dát pocit, že na některé věci není sám, mělo by to pro nás obrovský význam.
Nejvíc bychom chtěli pomáhat dětem, které to nemají jednoduché
A právě tady je pro mě Anivida nejdůležitější.
Chtěli bychom umožnit návštěvu také dětem, které si takové chvíle zaslouží možná úplně nejvíc.
Dětem, které bojují s nemocí.
Dětem, které procházejí těžkou životní situací.
Vím z vlastní zkušenosti, jaké to je, když máte vážně nemocné dítě.
Člověk najednou řeší úplně jiné věci než běžný život.
A přesto někdy stačí jeden malý okamžik štěstí.
Jeden okamžik, kdy se dítě směje.
Kdy na chvíli zapomene na nemoc, strach nebo to, co se kolem něj děje.
A prostě jen žije tím daným okamžikem.
Právě takové chvíle bychom chtěli v Anividě dětem dopřát.
Chceme, aby se smály.
Aby měly radost.
Aby se mohly na chvíli soustředit jen na zvíře před sebou, na hru, na zážitek.
Protože i takový malý okamžik může člověku po psychické stránce dát mnohem víc, než se na první pohled zdá.
Ano, Anivida bude placená
Vím, že se někteří lidé mohou ptát, proč bude návštěva placená.
Jsme rodina se třemi dětmi. Dvě z nich chodí do školky a jedno do školy.
Vybudovat a provozovat takové místo něco stojí.
Musíme se starat o zvířata, jejich potřeby, prostory i samotné programy.
Chceme proto, aby Anivida jednou dokázala uživit naši rodinu a zároveň mohla fungovat dlouhodobě.
Nechceme ale z Anividy udělat místo, kde bude hlavním cílem vydělat co nejvíce peněz.
Kdo nás zná, ví, že ke štěstí toho nepotřebujeme mnoho.
Pro nás je velkým snem právě to, že bychom mohli vytvořit místo, které bude dělat radost nám i ostatním.
A pokud se nám podaří spojit naši práci, péči o zvířata a pomoc lidem tak, aby nás to zároveň dokázalo uživit, bude to pro nás ideální.
Naše děti se přitom od malička učí, že příroda a zvířata nejsou samozřejmost.
Že se k nim musíme chovat s respektem.
A že radost, kterou máme, můžeme také rozdávat dál.
Místo, kde se může na chvíli zastavit čas
Tak nějak bychom chtěli, aby Anivida vypadala.
Ne jako velká atrakce.
Ne jako klasická zoo.
Ale jako klidné soukromé místo u nás doma, v prostorách, které postupně budujeme.
Místo, kde se potkají lidé, děti, senioři, příroda a zvířata.
Místo, kde se děti něco naučí, ale hlavně si odnesou zážitek.
Místo, kde si senior může popovídat a pohladit zvíře.
Místo, kde může rodina strávit společný čas jinak než u telefonu nebo televize.
A také místo, kam může přijít dítě, které toho má v životě na svých bedrech už příliš mnoho, a na chvíli na to všechno zapomenout.
Proč právě Anivida?
Možná právě proto jsme Anividu pojmenovali tak, jak jsme ji pojmenovali.
Protože pro nás nejsou zvířata jen zvířata.
Jsou součástí našeho života.
A věříme, že mohou pomáhat i lidem.
Nevíme, kam až nás tahle cesta zavede.
Ale víme, proč jsme se na ni vydali.
Chceme vytvořit něco, co bude mít smysl.
Něco, kde bude dobře lidem i zvířatům.
A místo, kde se třeba na chvíli bude moci léčit duše.
To je Anivida.
A děkujeme každému, kdo v náš příběh věří.
