Mýtus o nedostupnosti pražských gymnázií

Každý rok po zveřejnění výsledků přijímacích zkoušek na střední školy se v médiích objevují titulky typu „Pražská gymnázia jsou nejvíce přetížená“, „Nejtěžší je dostat se do školy v Praze“ nebo dokonce „Pražské děti bez šance“. Zdánlivě jasný argument? Vysoký počet bodů potřebný k přijetí. Jenže právě tady je zakopaný pes: tato logika ignoruje klíčové ukazatele a kontext, které zcela mění pohled na věc. Ale co když je to všechno trochu jinak? Co když je právě Praha jedním z nejdostupnějších krajů, co se týče poměru uchazečů na místo? Argumentace se většinou opírá o počet bodů potřebných k přijetí (ano, příčku vede pražské gymnázium Jana Nerudy s 84 body z CERMAT testů, na druhou stranu na „nejlepší“ gymnázium z Ústeckého kraje stačilo 58 bodů). Tento údaj však říká pouze to, jak výkonný byl poslední přijatý uchazeč – tedy spíše něco o úrovni uchazečů než o konkurenci jako takové.

Na následujícím grafu vidíme poměr uchazečů na jedno místo na čtyřletých gymnáziích v roce 2025. Přesto, že Praha je veřejností vnímána jako nejvíce konkurenční, tak má nejnižší poměr (1,26). Naopak Plzeňský (1,97) nebo Středočeský kraj (1,91) mají nejvyšší poměry uchazečů na jedno místo. Černé tečky ukazují poměr z roku 2024, z toho vyplývá, že Praha navýšila kapacitu (i když se zvýšil počet uchazečů) a snížila přetlak, zatímco v jiných krajích (např. Plzeňský) se přetlak naopak zvýšil (a to už i v roce 2024 byl přetlak v Praze nejnižší se všech krajů).

U osmiletých gymnázií je poměr uchazečů na jedno místo v „nejpřetlakovějším“ Středočeském kraji 3,07 (v překladu, dostane se každé třetí dítě) s Prahou v těsném závěsu. Z grafu je patrné, že Praha meziročně si trochu polepšila (navýšila se místa a snížil se počet přihlášek). Bohužel tento extrémní přetlak na 10leté děti můžeme přičíst na vrub hlavně rodičovským ambicím.

Následující grafy ukazují, jak se změnily kapacity mezi loňským a letošním rokem pro čtyřletá a osmiletá gymnázia. V médiích se však dočteme „Praha navýšila pouze o 4 místa“. Čísla však hovoří jinak. Již v roce 2024 došlo k výraznému navýšení (Pražský magistrát navýšil počet míst na SŠ proti roku 2023 o 1651, z toho 1112 na gymnáziích, a dalších 5374 gymnaziálních míst vzniklo na soukromých školách – ty také dostávají státní příspěvek). Tato místa již jsou do roku 2025 započtena, a ještě se blokuje kapacita pro posun dětí do vyšších ročníků. Jiné kraje kapacity gymnaziálních míst dokonce snížily – například Plzeňský kraj, což se právě negativně promítlo do „přetlaku“.

A čím si tedy vysvětlíme tak obrovský rozdíl mezi počty CERMATích bodů? Dle dat ČSÚ má Praha nejvyšší podíl obyvatel s vysokoškolským vzděláním – přes 40 %. To se odráží nejen v tlaku na víceletá gymnázia, ale i v celkovém důrazu na gymnaziální vzdělávání, protože rodiče očekávají, že děti budou pokračovat na vysokých školách. Výsledkem je vysoká připravenost uchazečů, ale nikoli vyšší počet uchazečů na jedno zřízené gymnaziální místo. K tomu se přidává ještě fakt, že třetina uchazečů ze Středočeského kraje podává přihlášku do Prahy – konkrétně 32,5 % u čtyřletých a 32,4 % u osmiletých gymnázií, což logicky zvyšuje počet uchazečů o pražská místa zejména ze strany ambicióznějších rodičů. Jedním z důvodů je samozřejmě i geografická realita – je snazší dojet z Benešova do Prahy než z Benešova do Nymburka. Tato „migrace“ logicky zvyšuje celkové skóre počtu bodů nutných pro přijetí v Praze.

Vždycky tomu tak bylo, že hlavní města byla považována za sídla vzdělanosti a je tomu až na výjimky dosud (např. Oxford či Cambridge). Pokud nedokážeme přimět rodiče k tomu, aby za každou cenu nenutili své ratolesti dojíždět do Prahy (či Brna – tam je situace velmi podobná) a třeba oželeli gymnaziální vzdělávání ve prospěch technických oborů, tak s tímto trendem nic neuděláme.

Musím však na základě těch čísel říct, že ve skutečnosti právě Praha dokázala jako celek reagovat velmi pružně – nejen obrovským navýšením kapacit na veřejných školách již v loňském roce, ale také rozvojem nabídky ze strany soukromého sektoru. To vše navzdory komplikovanému procesu zřízení nových škol, vysokým cenám nemovitostí a náročnosti jakékoliv nové výstavby. Kapacity tak rostou kumulativně, a systém udržuje stabilitu i při vysoké migraci uchazečů z jiných krajů.

Pokud chceme veřejně mluvit o spravedlnosti přijímacího řízení, potřebujeme pracovat s daty – a to nikoli selektivně. Tady hrají nezastupitelnou roli média, která mají odrážet věrný obraz a ne „strašit“. Musíme vzít v potaz poměrové ukazatele, migrace uchazečů, vývoj kapacit a vzdělanostní kontext, které jsou klíčové pro pochopení, proč je Praha nadhodnocována jako ‚nejkonkurenčnější‘, i když reálně patří mezi kraje s nejlepší dostupností vzdělání a nejrychlejší reakcí na poptávku.

Data, která jsem v tomto článku použila, pocházejí z veřejně dostupných podkladů CERMATu. Strávila jsem s nimi jeden večer – nebylo to nijak složité, stačilo si dát práci s pochopením kontextu a souvislostí. Je mi jasné, že vytvořit „sexy“ titulek s jedním číslem, které vypadá jako důkaz o náročnosti Prahy a přiláká čtenáře, je mnohem snazší a mediálně vděčnější. Ale právě proto považuji za důležité nabídnout pohled, který jde za první dojem.

Jsem matka středoškoláka z Prahy, který si tímto systémem před pár lety prošel, a příští rok mě čeká totéž s druhým synem. Vím z vlastní zkušenosti i z rozhovorů s rodiči v mém okolí, že za „úspěchem u přijímaček“ často nestojí ani tak genialita dítěte, jako spíš silná vůle a investice rodičů – časová, finanční i psychická. Tato dimenze v mediálním prostoru často zůstává neviditelná, přestože výrazně ovlivňuje realitu přijímacích zkoušek.