Článek
Seděli jsme naproti sobě, ticho mezi námi bylo husté.
Ne proto, že bychom neměli co říct, ale protože slova by zničila všechno, co se právě chystalo stát.
V ruce držel šátek. Ne agresivně. Spíš jako otázku.
A já věděla, že pokud řeknu ano, nebude to o bolesti, ale o důvěře.
.
První dotek
Když mě chytil za zápěstí, nebylo v tom nic tvrdého.
Žádná síla, žádná hra. Jen klid.
Nádech. Výdech.
Zvuk dechu se najednou stal rytmem celého prostoru.
Lidé si myslí, že BDSM je o ponížení.
O kůži, o řetězech, o kontrole.
Ale já v tom objevila něco jiného – možnost konečně se nadechnout.
Byla jsem žena, která měla všechno pod kontrolou.
Práci, vztahy, tělo, emoce.
Perfektní rovné záda, naučený úsměv.
Ale někde uvnitř mě bylo něco, co křičelo po klidu.
Po chvíli, kdy nemusím vést.
Kdy se prostě můžu jen nechat nést.
Ten večer mi došlo, že i kontrola může být maska.
A že odevzdat se neznamená ztratit sílu.
Znamená to – vybrat si, komu ji dáš.
O moci, která není hrubá
Byli jsme v místnosti, kde bylo tlumené světlo a vůně kůže se mísila s parfémem.
Na okraji mého vnímání nebylo nic a nikdo –
jen on, já a vzduch, který mezi námi vibroval napětím.
Cítila jsem, jak se prostor kolem nás zmenšuje,
až zůstane jen jeho dech a můj tep.
Viděla jsem jen jeho ruce.
Pevné, ale klidné.
Ruce muže, který ví, co dělá,
a zároveň si je vědom, že drží něco křehkého.
A možná právě proto jsem mu dovolila víc, než bych kdy dovolila komukoli jinému.
V té chvíli jsem přestala vnímat, jak vypadám.
Neřešila jsem křivky, nedokonalosti, jizvy, které jsem dřív skrývala.
Byla jsem jen tělem, které dýchá.
A poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že to stačí.
V té tichosti bylo něco neskutečně lidského –
žádná hra, žádná maska, žádné „musím být lepší“.
Jen přítomnost.
A muž, který místo slov říkal: Můžeš být přesně taková, jaká jsi.
Když mi zavázal oči, svět ztichl.
A já se cítila zvláštně svobodná.
Jako by se mi někdo dotýkal nejen těla, ale i všech míst,
která jsem celý život schovávala – těch, která bolí, i těch, která se bojí.
Nebylo to o bolesti.
Nebyl to ani sex.
Byla to dynamika dechu, napětí, odevzdání.
Někdy se dotkl. Někdy jen čekal.
A já pochopila, že skutečná dominance není hrubá.
Je tichá. Pevná. A vždycky čeká na tvoje „ano“.
.
O hranicích a očekáváních
Často se mě ptají, proč jsem to vůbec chtěla zkusit.
A já nevím.
Možná proto, že jsem chtěla zjistit, co se stane, když přestanu být tou „rozumnou“.
Tou, která všechno analyzuje a váží slova, dokud z nich nezmizí emoce.
Ten večer jsem cítila, že ve mně existuje část, kterou jsem roky dusila –
část, která chce prostě cítit, ne přemýšlet.
Když ti někdo zaváže oči, ztratíš kontrolu.
Ale zároveň získáš něco jiného – důvěru.
V jeho dotek, v jeho hlas, v to, že tě nenechá spadnout.
Zvláštní je, jak se tehdy všechno zpomalí.
Každý zvuk, každý nádech má váhu.
Každý dotek se stane vesmírem.
A čím víc ztrácíš smysly, tím víc začínáš cítit – sebe.
Kdo vlastně komu vládne?
Lidé si myslí, že moc má ten, kdo svazuje.
Ale pravda je přesně opačná.
Moc má ten, kdo řekne „souhlasím“.
Byla to hra s jasnými pravidly – kdykoli mohu říct stop.
Nikdo mě nenutil.
Všechno stálo na důvěře a komunikaci.
A právě v tom byla hloubka.
Zjistila jsem, že opravdová dominance není o síle,
ale o zodpovědnosti za druhého.
Že když ti někdo dovolí být v jeho světě zranitelný,
je to dar, ne výzva.
A tehdy jsem si uvědomila, že celý život toužím po partnerství,
ve kterém se nemusím přetvařovat.
Ne po muži, který mě ovládne.
Ale po muži, který mě unese.
.
O momentu, kdy se ztrácí čas
Nevím, jak dlouho to trvalo.
Mohly to být minuty, nebo hodiny.
V té tmě bez zraku přestává existovat čas.
Každé pohnutí těla, každý záchvěv dechu je jako pulz, který tě udržuje v přítomnosti.
Pamatuju si okamžik, kdy se mě jen lehce dotkl na šíji.
Nic víc.
A přesto jsem cítila, jak mi tělem projela vlna – ne vzrušení, spíš uvolnění.
Jakoby se ze mě odloupávaly vrstvy, které jsem roky budovala,
abych vypadala silná.
A zůstala jen já – syrová, pravdivá, klidná.
Byl to paradox.
Pouto, které mě svazovalo, mě zároveň osvobozovalo.
A když rozvázal uzel, měla jsem pocit, že rozvazuje něco mnohem hlubšího než jen látku kolem zápěstí.
.
Co jsem cítila
Když se ke mně naklonil, slyšela jsem jen dech.
Moje tělo se chvělo – ne ze strachu, ale z přijetí.
V každém zadržení dechu byla důvěra.
V každém doteku neznámo.
Byla to směs klidu a napětí.
Jako když stojíš na okraji střechy a víš, že nespadneš.
Protože někdo stojí za tebou a chytí tě, kdyby ses rozpadla.
Najednou jsem pochopila, že mě nevzrušuje podřízenost,
ale ten okamžik naprosté jistoty, že mě někdo drží.
A že právě tehdy, když mě někdo pevně svírá,
nejsem svázaná – jsem konečně volná.
.
Den poté
Ráno bylo zvláštně klidné.
Pila jsem kávu a dívala se, jak on rozvážně pohybuje rukama, jako by stále držel ten imaginární šátek.
Smál se, dotkl se mé ruky,
a v tom doteku už nebyla hra – jen něha.
Nikdo nic nevysvětloval.
Ale oba jsme cítili, že se něco změnilo.
Já – ta, která měla vždy všechno pod kontrolou.
A on – ten, který se obvykle držel zpátky.
Tentokrát se role rozplynuly.
Cítila jsem, že můžu být jemná, aniž bych byla slabá.
A že síla může vypadat jako klidný pohled muže, který ví, kdy přestat.
.
O tichu po všem
Je zvláštní, jak po silném zážitku nepřichází chaos, ale ticho.
Ticho, které není prázdné – je plné klidu.
V tom tichu jsem pochopila, že některé doteky zůstávají i po tom, co skončí.
Ne na kůži, ale někde hlouběji – tam, kde se rodí důvěra.
Od té doby se dívám jinak i na běžné věci.
Na způsob, jak se lidé objímají, jak se dívají, jak mluví.
Protože intimita není o gestech, ale o přítomnosti.
A o odvaze zůstat – i když se všechno v tobě třese.
Co mi to dalo
- Že odevzdat se neznamená vzdát se sebe.
- Že bolest není smyslem, ale jazykem těla, který říká: „Jsem tady.“
- Že důvěra je vzácnější než rozkoš.
- A že intimita někdy začíná přesně tam, kde končí kontrola.
Naučila jsem se, že BDSM může být nejen fyzický,
ale i emocionální prostor pro uzdravení.
Pro lidi, kteří celý život drželi otěže,
může být ten největší dar – na chvíli je pustit.
.
Pravda, která zůstala
Když jsem o tom mluvila s kamarádkou, řekla:
„Takže tě vzrušuje bolest?“
Usmála jsem se.
Ne.
Vzrušuje mě pravda.
Pravda o tom, že i žena, která ví, co chce,
může někdy toužit po tom, aby ji někdo vedl.
Ne proto, že by byla slabá,
ale protože někdy je nejsilnější právě to –
nechat se unést a přitom zůstat sama sebou.
.
Závěr a pozvání k diskuzi
Možná se to jmenuje dominance.
Možná je to jen jiný způsob, jak říct: Věřím ti.
Protože to, co se děje mezi dvěma lidmi, kteří si opravdu důvěřují,
už dávno není hra o moc.
Je to dialog beze slov – o svobodě, o přítomnosti, o důvěře.
-----------------------
✏️ A napiš mi do komentářů —
Myslíš, že se dá síla projevit i v odevzdání?
-----------------------
Pokud tě článek zaujal, dej mi like ❤️ nebo klikni vlevo nahoře na Sledovat,
ať ti neunikne další text o vztazích, intimitě a ženské síle.
Lenka.V
-----------------------
🪞 Mohlo by tě taky zajímat:
