Článek
Mlčení, které bolí
Pamatuju si, jak jsem ležela vedle muže, kterého jsem milovala.
Jeho dech byl klidný, tělo horké, jeho ruce putovaly po mém těle — a přesto jsem cítila, že jsme daleko.
Chtěl mě potěšit, ale nevěděl jak. Já jsem chtěla být blízko, ale neuměla jsem mu to říct.
Tak jsem hrála tu starou hru. Usmívala se, přizpůsobila rytmu, vydávala tlumené vzdechy, které nepatřily rozkoši, ale snaze nezklamat.
Byla jsem naučená, že o „těch věcech“ se nemluví.
Že muž se má cítit jistý, silný, že ženské tělo je tu od toho, aby se přizpůsobilo.
A že když řeknu, co chci, budu náročná.
Drzá.
Příliš.
Jenže pod povrchem to ve mně vřelo.
Vždycky jsem cítila, že tělo chce něco jiného, že touží jinak, že potřebuje víc než jen doteky podle filmového scénáře.
Jen jsem nevěděla, jak o tom mluvit — ani se sebou, natož s ním.
.
Poprvé jsem to řekla nahlas
Zlom přišel nečekaně.
Byla jsem po sprše, oblečená jen do volného trička. Seděla jsem na posteli, on stál přede mnou. Dívá se na mě, a já cítím, jak se mi sevřelo hrdlo.
„Chci ti něco říct,“ vyšlo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.
Nešlo o žádnou dlouhou řeč. Jen pár vět, které ve mně ležely roky.
Řekla jsem mu, že nechci, aby spěchal.
Že miluju, když se na mě dívá, ale ne když se mě snaží „vzrušit“.
Že chci, aby mě nejdřív cítil — ne jen tělem, ale pozorností.
Byla jsem rudá.
Srdce mi bušilo jako poplašný signál.
Ale neuhnula jsem pohledem.
A on se nezasmál. Nepodivil.
Jen přikývl.
A posadil se vedle mě.
„Tak mi to ukaž,“ řekl tiše.
.
Intimita, která začíná pravdou
Ten večer nebyl o sexu.
Byl o pravdě.
O tom, že jsem si dovolila ukázat, že nevím, co chci přesně, ale vím, co nechci.
Že si dovoluju být nejistá, přitom otevřená.
A že to, co se v posteli děje, není jen hra těl — ale jazyk, kterým mluví i duše.
Najednou jsem cítila, že to, co jsem roky považovala za slabost — mluvit o svých potřebách — je ve skutečnosti odvaha.
Protože říct „tohle mi nedělá dobře“ vyžaduje víc síly než nechat všechno být.
Když jsem mu to řekla, cítila jsem zvláštní klid.
Jakoby se ve mně něco narovnalo.
Tělo se přestalo stahovat, dech zhluboka rozlil do celého prostoru.
A tehdy jsem poprvé pochopila, že orgasmus není vrchol.
.
Když muž naslouchá
Další dny se změnily. Ne hned, ne dokonale. Ale jinak.
Měl jiný dotek.
Měkčí, pomalejší.
Někdy se jen díval, někdy se ptal: „Takhle?“
A já poprvé odpovídala.
Ne jako žačka, která má dát správnou odpověď, ale jako žena, která si znovu objevuje své tělo.
Zjistila jsem, že muž, který se opravdu zajímá, nepotřebuje návod.
Stačí, že slyší.
A že já nemusím být „nějaká“, abych si zasloužila potěšení.
Stačí být.
A možná to zní banálně, ale říct mu, že mám ráda, když mi líbá břicho, když se mě dotýká dlaní místo prstů, když přestane mluvit a jen dýchá —
bylo osvobozující.
Protože jsem poprvé v životě mluvila ne ze studu, ale z přítomnosti.
A z vděčnosti.
.
Tělo, které se nebojí mluvit
Od té doby vím, že ženské tělo si pamatuje.
Pamatuje si doteky, které ho zranily, i ty, které ho probudily.
Pamatuje si, kde muselo mlčet.
A pamatuje si i ten okamžik, kdy konečně mohlo promluvit.
Ať už jsi žena, která nikdy nemluvila o svých touhách, nebo ta, která to zkusila a narazila — chci ti říct jedno:
mluvit o tom není ostuda.
Je to láska.
K sobě, ke svému tělu, ke své pravdě.
.
Dnes už to říkám s klidem.
Protože vím, že když v posteli řeknu „pomaleji“, není to kritika.
Je to pozvání.
Pozvání k přítomnosti, k důvěře, k opravdovosti.
A ten, kdo tě miluje, tě za to nikdy nepotrestá.
Naopak — bude rád, že tě slyší.
Protože v tom tichu, které dřív znělo nejistotou, se dnes rodí ten nejkrásnější zvuk.
Tvoje pravda.
Zažila jsi někdy chvíli, kdy tvoje tělo mluvilo dřív než hlava?
Kdy jsi cítila, že touha přebírá kontrolu, ale místo studu přišla úleva?
Napiš mi do komentářů — zajímá mě, jestli to máš podobně, nebo jestli se teprve učíš o tom mluvit otevřeně. Ráda si o tom s tebou napíšu.
-----------------------
A jestli se ti článek líbil, klikni vlevo nahoře na Sledovat—
ať ti neunikne další moje zpověď. 💗
Lenka.V
