Článek
Pamatuju si to.
Ležel vedle mě, dýchal pomalu — klidně, jistě.
Jeho dlaň se dotkla mého boku a svět kolem se najednou ztišil.
Nic víc nebylo potřeba.
Žádný tlak, žádné „musíme“.
Jen přítomnost.
A pak to přišlo.
Tělo odpovědělo dřív, než se hlava stihla zeptat.
Neplánovaně. Silně.
A já se v tu chvíli necítila slabá, ale skutečná.
Ta vlhkost, která přicházela ve vlnách, už pro mě nebyla hanbou.
Byla to řeč těla, které konečně nemuselo nic skrývat.
Nebyla jsem objektem jeho touhy — byla jsem jejím středem.
A on to cítil. Nepřerušil, neptal se.
Jen zůstal. Dýchal se mnou.
A tím mi dovolil se otevřít ještě víc.
Ten večer mě naučil, že odevzdání není slabost.
Je to odvaha být nahá nejen tělem, ale i duší.
Nechat se vést rytmem, který neřídíš.
A dovolit tělu, aby si vzalo to, co mu patří.
Od té doby už nic netlumím.
Nechávám ji přijít, když chce přijít.
Protože právě tehdy —
když přestanu myslet a začnu cítit —
jsem nejvíc živá.
Zažila jsi někdy chvíli, kdy tvoje tělo mluvilo dřív než hlava?
-----------------------
Napiš mi do komentářů.
A jestli se ti článek líbil, klikni vlevo nahoře na Sledovat — ať ti neunikne další moje zpověď.
Lenka.V
