Jak mě sex ve třech naučil říct si, co chci v posteli

Jedna noc mého života navždycky rozdělila na „předtím“ a „potom“. Tahle noc měla jméno. Laura.

.

Byl to jeden z těch večerů u moře, kdy je všechno tak trochu pomalejší a přitom napjaté. Teplý vzduch, slaný vítr, unavené tělo po celém dni na pláži… a hlava, která se konečně přestane starat o maily a deadliny.

S Honzou jsme si pronajali malý apartmán v domě, kde byly terasy tak blízko u sebe, že kdybyste natáhli ruku, skoro byste se dotkli zábradlí od sousedů. Já to miluju. Ten pocit, že nejste úplně sami, i když jste daleko od domova.

První večer jsme ji viděli poprvé.

Laura.
Krátké tmavé vlasy, opálená kůže, volné bílé šaty bez podprsenky, sklenička bílého vína v ruce. Typ ženy, která přesně ví, jak vypadá – a neomlouvá se za to.

Vyšla na balkon ve chvíli, kdy jsme s Honzou seděli vedle sebe a po druhé skleničce vína už byli lehce přihlouplí a zamilovaně sentimentální. Usmála se na nás tak samozřejmě, jako kdyby nás znala roky.

„Na zdraví, sousedi,“ zvedla skleničku.

„Na zdraví,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi po zádech proběhne zvláštní chvění. Ne strach. Spíš… zvědavost.

.

Další dny jsme se míjeli na chodbě, u bazénu, na pláži. Nic zásadního. Pár vět, pár úsměvů. Jenže Laura měla ten typ pohledu, který si vás svléká pomalu a beze slov.

Jednou večer jsem šla sama pro vodu do recepce. Honza zůstal v pokoji, byl unavený a usnul po večeři na posteli s mobilem v ruce. Když jsem se vracela, Laura seděla na schodech, bosá, s cigaretou v ruce.

„Nemůžu spát,“ řekla, jako by mi odpovídala na otázku, kterou jsem ani nepoložila.
„Taky moc ne,“ pousmála jsem se.

Ukázala na volné místo vedle sebe. Sedla jsem si.

„Je hezký, jak se na tebe ten tvůj dívá,“ prohodila nenuceně.
„Fakt?“
„Jo. Ten typ pohledu, ve kterém je všechno. Něžnost, hlad i trocha drzosti.“

Zrudla jsem.
Najednou jsem měla pocit, že sedím na těch schodech příliš blízko někomu, kdo vidí víc, než by měl.

„A ty?“ zeptala jsem se jí. „Ty jsi tu sama?“
Usmála se očima.
„Já se sama moc necítím ani když jsem úplně sama,“ odpověděla.

Dodnes nevím, jestli v tom byla narážka. Ale něco ve mně se v tu chvíli pohnulo.

.

Třetí večer u moře začal jako úplně normální. Společná večeře s Honzou, trochu vína, smích, hloupé vtípky, doteky nohou pod stolem. Cestou zpátky jsme na chodbě potkali Lauru.

„Nechce se mi ještě spát,“ prohodila.
„Tak pojď s námi na skleničku,“ vyhrknul Honza dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Něco ve mně lehce protestovalo. Něco druhé se těšilo.

V apartmánu jsme otevřeli další láhev. Laura se posadila na naše lehátko u balkonu, nohy pod sebe, naprosto samozřejmě. Vypadalo to nevinně. A zároveň vůbec ne.

„Kam jste spolu poprvé jeli, když jste byli čerstvě spolu?“ zeptala se nás.

Začali jsme vyprávět, smát se, vzpomínat na první dovolenou, na hotel, kde nefungovala klima, na rozbitý výtah, na to, jak jsme jednou skončili úplně propocení, přilepení na sebe, oba nazí, v pokoji bez oken.

„Takže vy dva máte za sebou hodně horkých nocí,“ zasmála se Laura.

„To si piš,“ objal mě Honza kolem ramen.

Laura se na nás dívala způsobem, který se dalo číst různě.
Já jsem si vybrala tu nejmíň nebezpečnou verzi.
Jednoduše se baví. Nic víc.

Jenže pak přišla ta věta.

„Můžu vám položit trochu… odvážnější otázku?“ zeptala se Laura.

V hlavě mi zablikalo: NE!, ale nahlas jsem řekla:
„Jasně.“

„Napadlo vás někdy být v posteli ve třech?“
Řekla to úplně klidně, rovně, jako by se ptala, jestli jsme někdy zkusili paddleboard.

V místnosti zhoustl vzduch.

Podívala jsem se na Honzu.
On se podíval na mě.
Oba jsme se uchýlili k tomu nejpitomějšímu, co v takové chvíli člověk udělá – zasmáli jsme se.

„No… asi tak jako každého,“ zamumlal Honza.

„Ale to je taková kategorie věcí,“ přidala jsem, „které člověk radši nechá v hlavě.“

Laura přikývla.
„Jasně. Hlavně,“ usmála se, „když se bojí, co by to s ním udělalo, kdyby to nebylo jen v hlavě.“

Ten večer skončil zdánlivě nevinně.
Nikdo se nikoho nedotkl.
Jen slova. Jen pohledy.

Ale když jsem si lehla vedle Honzy do postele, nemohla jsem usnout.
Laura se mi vracela v představách znovu a znovu.
A poprvé v životě jsem si dovolila přiznat, že mě vzrušuje představa ženy. Ne jen jako estetický objekt. Jako tělo. Jako přítomnost mezi námi.

.

Další den jsme strávili na pláži. Honza usnul na dece, já si šla zaplavat. Když jsem vylezla z vody, seděla u nás na ručníku Laura a něco mu vyprávěla. Smáli se.

„Tobě to ve vodě sluší,“ houkla na mě.

Cítila jsem, jak se mi napne břicho. Najednou jsem si uvědomila, jak mám mokré plavky, jak se mi látka lepí na tělo. Připadala jsem si nahá i oblečená zároveň.

„Přijďte večer ke mně,“ řekla jen tak mimochodem. „Mám na balkóně lepší výhled na moře.“

Souhlasila jsem, ani nevím jak.
Možná tou částí sebe, která si vždycky všechno kontroluje, „aby to nebylo moc“.
Možná tou částí, která už dávno chtěla přestat být hodná.

.

Večer jsme přišli k ní. Měla na sobě černé šaty na ramínka, nízký výstřih, nic vulgárního, ale dost na to, abyste nezapomněli, že pod tím je tělo.
Pustila hudbu, jemné R’n’B, takový ten soundtrack k večerům, kdy už je všechno těsně před bodem zlomu.

Seděli jsme na jejím balkoně tři vedle sebe. Skleničky, vítr, světýlka na zábradlí.

Chvíli jsme mluvili o blbostech. O počasí, o práci, o tom, jak zdevastovaná je česká dálnice.
A pak se téma vrátilo k tomu, co viselo ve vzduchu.

„Nemáte pocit,“ začala Laura, „že si spousta lidí dělá z monogamie náboženství, ale nikdy si ani neřeknou, co vlastně v posteli chtějí?“

Ozvalo se to ve mně víc, než bych chtěla přiznat.

„Já mám Honzu ráda,“ řekla jsem pomalu. „A nechci něco rozbit jen kvůli… jedné noci.“

„Jedna noc nic nerozbije,“ přerušila mě Laura. Její hlas byl klidný, pevný. „Ale dokáže ukázat, co už rozbité je.“

Teď jsem se podívala na Honzu. Čekala jsem, že ucukne, že změní téma, že se zasměje.
Ale on ne. Díval se na mě vážněji, než jsem čekala.

„Leni,“ začal pomalu, „ty nevíš, jak moc bych chtěl, aby sis dovolila víc. Nejen kvůli mně. Kvůli sobě.“

„Myslíš… v čem?“
Pousmál se.
„V tom, co děláme, říkáme, zkoušíme. V tom, co chceš. V tom, že to nemusí být pořád jen romantické a bezpečné.“

Tohle byla chvíle, kdy bych dřív couvla.
Zatlačila svoje touhy zpátky. Uzamkla je za slovo „slušná“. Zalepila je nálepkou „hodná holka“.

Jenže moře, vítr a Laura změnili pravidla.

„Takže jestli to chápu správně,“ nadechla jsem se, „tak mi tady oba dva jemně naznačujete něco, co by za jiných okolností končilo v pornu pod heslem ‚threesome‘.“

Laura vyprskla smíchy.
Honza se zasmál taky, ale v očích měl něco úplně jiného.

„Nechci tě nikam tlačit,“ řekla Laura. Naklonila se blíž ke mně, až jsem cítila její parfém. „Jedna jediná věc je důležitá – že to chceš ty. Ne kvůli němu. Ne kvůli mně. Kvůli sobě.“

Ticho.

Slyšela jsem jen moře a vlastní tep.

„A co když to chci,“ vydechla jsem, „a zároveň mě to děsí?“

„Tak jsi přesně tam,“ usmála se Laura jemně, „kde se dějí nejzajímavější věci.“

Nevím, kdo z nás se pohnul jako první.
Jestli jsem to byla já, kdo přisunul ruku blíž k Lauřině.
Nebo Laura, která mi přejela prsty po předloktí.
A nebo Honza, který mi položil ruku na koleno s tichým: „Jsem tady.“

Pamatuju si jen ten okamžik, kdy se Lauřiny prsty propletly s mými.

Nebyl to vulgární dotek.
Byl to dotek ženy, která se vás nedotýká proto, aby vám něco brala, ale aby vás pozvala někam dál.

Podívala jsem se jí do očí.

„Jestli řekneš ne, vstanu, dopijeme víno, půjdete spát a zítra se budeme normálně zdravit na chodbě,“ řekla tiše.

„A když řeknu ano?“ zeptala jsem se.

„Tak dostaneme šanci prožít noc, na kterou budeš myslet ještě za deset let,“ odpověděla. V koutku úst jí cuknul úsměv. „A možná si díky ní jednou řekneš o to, co chceš v posteli i bez toho, abys k tomu potřebovala mě.“

Podívala jsem se na Honzu.
V očích neměl ani výsměch, ani tlak.
Jen otevřenost. A něco, co jsem v něm do té doby neviděla – respekt k mé vlastní touze.

„Chci,“ vydechla jsem.

Tři nejjednodušší písmena na světě.
A možná ta nejodvážnější, jaká jsem kdy řekla.

.

Bylo by jednoduché teď sklouznout do laciného popisu.

Napsat přesně, kdo si kam sedl, kdo koho kde líbal, kdo koho jak držel, kde všude bloudily ruce a jak hlasitě jsme vzdychali. Vykreslit tu noc na milimetr přesně, jako scénu z filmu, která má jediný cíl – vzrušit.

Ale nechci z téhle noci dělat porno.
Ne proto, že by byla „špatná“ nebo „příliš odvážná“.
Právě naopak.

Byla nečekaně něžná, upřímná, dravá i něžná zároveň.

Pamatuju si:

Nebyla to noc bez hranic.
Byla to noc, ve které se hranice říkaly nahlas.

„Takhle je to v pohodě?“
„Chceš víc, nebo míň?“
„Tady už ne.“
„Tady jo.“

A mezi tím smích, polibky, šepot a chvíle, kdy jsem v sobě cítila tolik energie, že jsem měla pocit, že se mi až motá hlava.

Ano, bylo to dravé.
Ano, bylo to odvážné.
Ano, bylo to tělo na tělo, touha na touhu.

Ale ze všeho nejvíc to bylo bezpečné.

Možná paradox: nejdivočejší noc mého života a zároveň jedna z nejbezpečnějších.

.

Ráno je vždycky horší než noc.

Noc má svoje alibi – víno, hudbu, tmu, odvahu, kterou slunce rozpustí jako penu na cappuccinu.
Ráno je světlo, zrcadlo v koupelně a otázka: Co jsme to sakra udělali?

Probudila jsem se mezi dvěma těly. Honza po levé straně, Laura po pravé. Oba ještě spali. V pokoji bylo dusno a vonělo to našimi kůžemi, potem, parfémem a něčím, co se dá jen těžko popsat – pocitem, že jsme si dovolili něco, co se „nedělá“.

První myšlenka byla: Měla bych se cítit provinile.
Druhá: Ale necítím.

Sedla jsem si na okraj postele a jen tak chvíli dýchala. Ruce se mi klepaly. Nebylo to strachem, spíš doznívajícím adrenalinem.

Laura se probudila jako první.

Podívala se na mě tím svým klidným pohledem.
„Lituješ toho?“ zeptala se bez obalu.

Chvíli jsem hledala odpověď.
„Ne,“ řekla jsem nakonec. „Ale bojím se, co to udělá s námi.“

Podívala se na Honzu, který se zrovna začal probouzet.
„To už je na vás dvou,“ řekla tiše. „Tahle noc byla jen katalyzátor. Ne důvod.“

Neodehrála se žádná dramatická scéna.
Nikdo nebouchl dveřmi.
Nepřišly výčitky typu „ty jsi mě donutila“ nebo „ty jsi to navrhla“.

Místo toho jsme se s Honzou vrátili na náš balkon a mluvili jsme. O všem.

O tom, co se nám líbilo.
O tom, co už bylo „na hraně“.
O tom, jak moc jsem se bála, že ztratím sama sebe.
O tom, jak moc on nechtěl, abych se vzdala svých touh kvůli nějaké představě „slušné holky“.

Ne, naše vztah se nerozpadl.
Nekončíme tady větou: „A tak jsme se rozešli.“

Naopak.

Ta noc nám nastavila kruté, ale upřímné zrcadlo:

A to nejdůležitější?

Ukázalo se, že odvaha není v tom jít do trojky.
Odvaha je v tom přiznat si, co cítím, říct to nahlas a nést za to odpovědnost.

.

Nechci z téhle povídky dělat „návod“.
Nechci, aby to vyznělo jako: „Jestli chcete oživit vztah, pořiďte si třetí osobu.“

Tohle není univerzální recept.

Je to jen a jen moje zkušenost. Moje tělo. Moje hranice. Moje touha. Moje odvaha. Moje riziko.

Co mi tahle jedna noc dala:

A taky jednu velmi tichou, ale důležitou větu, kterou mi Laura řekla, když jsme se loučily.

„Pamatuj,“ usmála se, „že žádný muž ti nikdy nedá tolik svobody v posteli jako ty sama sobě.“

.

Tahle moje „trojka“ není reklama, není inspirace, není nábor.
Je to jen upřímná zpověď ženy, která si jednou dovolila říct:

„Chci zažít něco, o čem jsem si myslela, že je jen pro někoho jiného.“

Největší změna se totiž neodehrála v té ložnici s Lauřiným parfémem ve vzduchu.
Největší změna se odehrála ve mně.

Konečně jsem si přestala připadat jako „slušná holka, která nesmí chtít moc“.
Začala jsem se cítit jako žena, která si smí vybírat, říkat, zkoumat, odmítat i přijímat.

-----------------------

✏️ A co ty? Ať už si o trojkách myslíš cokoli – důležité je jedno: Jak moc jsi upřímná sama k sobě v tom, co v posteli opravdu chceš?

-----------------------

❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️

-----------------------

Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️ like nebo klikni na Sledovat 👤,
ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.

-----------------------

🪞 Mohlo by tě taky zajímat:

💋 Jak správně na orální sex. Manuál, který by měl znát každý pár

💋 Milenec, který mi ukázal, že velikost opravdu hraje roli

-----------------------

💞 Další příběhy Lenky.V:

💋 Kolik minut trvá „normální“ pohlavní styk?

💋 Ideální penis? Ženské odpovědi, které tě možná překvapí

-----------------------

❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️

-----------------------

Lenka.V

Každá z nás někdy něco předstírala.
Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.

✍️

Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání.
O těle, které mluví dřív než hlava.
O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.

Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje.
Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.

Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.