Mé oblíbené polohy při sexu - a proč

Když se mě někdo zeptá, jakou mám nejoblíbenější polohu, usměju se. Ne proto, že bych nechtěla odpovědět, ale protože ta otázka je vlastně špatně.
Nejde o to, kde mám nohy. Ale kde mám hlavu.

Dřív jsem si myslela, že sex je o dokonalosti. Že musím vypadat dobře, mít správné světlo, ideální křivku zad. Že existuje „nejlepší poloha“, kterou mají všechny ženy rády.
Dnes už vím, že to, co miluju, se mění s tím, jak se měním já.

V sexu nejde jen o polohu, ale o vztah, o důvěru a o lásku, která se projevuje skrze tělo.
Každý vztah má jiné tempo i jinou polohu blízkosti — fyzické i duševní.

.

Být nahoře není jen o kontrole.
Je to o tom, že si dovolím být vidět.
Že ukazuju všechno – tělo, dech, výraz, hlas. A že si to užívám, místo abych se za to styděla.

Když jsem byla mladší, bála jsem se téhle pozice. Měla jsem pocit, že mě hodnotí. Že musím být sexy, ladná, „ženská“. Ale čím víc jsem rostla, tím víc jsem pochopila, že on se nedívá kvůli hodnocení. Dívá se, protože je fascinovaný.

A když mě sleduje, jak se pohybuju svým tempem, jak dýchám, jak si beru, co chci — v tom je něco hluboce smyslného. Nejen pro něj, ale i pro mě.

Tahle poloha pro mě znamená svobodu.
Možnost říct beze slov: „Tady jsem. Tohle jsem já.“

Všichni ji znají.
Všichni ji zkoušeli. Ale málokdo o ní mluví jinak než v klišé.
Přitom právě poloha zezadu mě naučila, co znamená důvěra.

Nevidíš oči. Nevíš, co si myslí. Jen cítíš jeho ruce.
A tehdy se všechno zjednoduší – buď se mu dokážeš odevzdat, nebo ne.
Tam, kde chybí respekt, je to tvrdé, chladné.
Ale když tam respekt je – když cítíš, že tě chrání, i když je za tebou – může to být ten nejintimnější dotek.

Jedna moje kamarádka jednou řekla:
„Tahle poloha je jako hudba – záleží, kdo ji hraje.“
A měla pravdu. Protože pokaždé zní jinak.

Ranní poloha, kdy jste ještě napůl v jiném světě.
Slunce dopadá na kůži, peřina voní po noci a mezi dechy se ztratí hranice.
Je to poloha, kde se nemluví, jen se cítí.

Dřív jsem si myslela, že je to spíš „postelová lenost“.
Teď vím, že je to pravý opak – poloha, která vyžaduje blízkost, klid a důvěru.
Když mě obejme zezadu, cítím jeho dech na krku, jeho ruce, jak mě hladí po bocích, pomalu, bez spěchu.

Je to sex, který nepotřebuje tempo.
Je to láska, která nepotřebuje slova.

Misionář.
Poloha, kterou moderní svět shodil.
Ale já ji považuji za nejčistší. Protože tam nic neschováš.

Tváří v tvář. Dech proti dechu.
Cítíš všechno – nejen fyzicky, ale i emočně.
Každé „ano“ je slyšet v tichu, každé zaváhání se odrazí v pohledu.

V té chvíli nejsme herci.
Jsme dva lidé, kteří se dívají jeden druhému do očí a vědí, že nic není jisté, kromě té přítomnosti.
A to je pro mě nejvíc erotické.

Někdy se to prostě stane.
Vaříš, otočíš se, a on tam stojí.
Podíváte se na sebe a víš, že teď.

Tyhle chvíle miluju. Protože jsou opravdové. Bez plánů, bez dek, bez světel.
Na stole, na zemi, na pračce, v autě.
Je to o energii, ne o místě.

Jedna z mých kamarádek říká, že nejlepší poloha je „ta, která tě překvapí“.
A přesně tak to mám i já.

Nikdy bych si nemyslela, že mě jednou vzruší být spoutaná.
Ne fyzicky, ale mentálně. Když on řekne: „Nehýbej se,“ a já ho poslechnu.

Není to o bolesti ani o dominanci.
Je to o důvěře. O tom, že si dovolíš pustit všechno – kontrolu, obavy, hlavu.
A prostě být.

Dřív jsem měla pocit, že síla ženy spočívá v tom, že řídí.
Dnes vím, že opravdová síla je i v tom, že se dokážeš odevzdat.

Existuje jedna poloha, kterou neumím pojmenovat.
Ležíme naproti sobě, nohy propletené, ruce všude.
Nic tam není přesně dané, všechno se mění.

Je to tanec.
A každé gesto má odpověď.
Někdy se smějeme, někdy mlčíme, někdy se jen díváme.

V těch chvílích necítím ani čas, ani prostor.
Jen rytmus dvou těl, která si rozumí beze slov.

Po rozchodu jsem dlouho nedokázala být s nikým.
Ne fyzicky – psychicky.
Každý dotek mi připomněl, co bylo.
A když jsem zkusila sex poprvé po dlouhé době, zjistila jsem, že moje tělo je jako cizinec.

Bylo to zvláštní – nešlo o to, že bych nechtěla.
Šlo o to, že jsem nevěděla, jak chtít.
A právě tehdy jsem pochopila, že sex není jen tělo, ale i paměť.

Musela jsem se učit znovu.
Pomalu. Trpělivě.
A každá poloha, kterou jsem kdysi brala jako samozřejmost, se najednou stala novým objevem.

Každá poloha odhaluje něco z nás.
Nahoře – sebevědomí.
Zezadu – důvěru.
Na boku – něhu.
Na stole – vášeň.
Tváří v tvář – lásku.

Ale když se nad tím zamyslím, tak nejde o volbu polohy.
Jde o to, jestli ji děláš z lásky, z touhy, nebo ze zvyku.

Někdy jsme nahoře, abychom cítili kontrolu, jindy proto, že chceme být blízko.
A někdy děláme věci jen proto, že „by se měly“.
Ale to opravdové se děje, když zapomeneš, jak to „má“ být.

Po deseti letech vztahu jsem pochopila, že sex není o novosti.
Je o hloubce.

Znáš jeho dech, jeho rytmus, víš, co miluje.
A přesto tě dokáže překvapit, když ti najednou šeptne:
„Ukážeme si to jinak?“

Tahle fáze sexu je zvláštní – není to výbuch, ale spíš oheň pod povrchem.
A právě v ní se skrývá síla vztahu, který vydržel.

Miluju rozhovory o sexu mezi ženami.
Bez studu, bez soutěžení, jen sdílení.
Jedna kamarádka říká, že její nejoblíbenější poloha je ta, ve které může dýchat stejným rytmem jako on.
Druhá zase miluje, když ji muž zvedne a opře o zeď – „protože tam se cítím chtěná, ne plánovaná.“
A třetí? „Já nejradši, když to nejde podle plánu.“

Všimla jsem si jednoho:
Žádná žena nemluví o úhlu nebo technice.
Všechny mluví o pocitu.

Všimla jsem si, že mozek během sexu dělá to samé, co při meditaci – vypíná.
A to je možná ten důvod, proč ho tolik potřebujeme.
Ne kvůli orgasmu, ale kvůli tomu okamžiku ticha v hlavě, kdy všechno mizí.

Proto mám ráda polohy, ve kterých můžu být „mimo hlavu“.
Kde nemusím přemýšlet, jak vypadám.
Kde prostě jen jsem.

Protože nejvíc záleží na tom, co se děje po.
Když zůstaneš přitulena, když se smějete, když se podíváte a nemusíte nic říkat.
Když sex nebyl cíl, ale jen další způsob, jak být spolu.

A to je možná odpověď na tu původní otázku:
Jaká je moje oblíbená poloha?
Ta, ve které se po orgasmu usměju a cítím, že jsem „doma“.

Předstírání orgasmu není o hereckém talentu. Je o strachu.
Strachu z odmítnutí, z hodnocení, z ticha.
Ale každá žena, která se jednou odváží říct pravdu – i tu nepohodlnou – začne znovu cítit.

A to je skutečný orgasmus.
Ne ten, co vypadá hezky zvenku. Ale ten, který tě probudí zevnitř.

-----------------------

✏️ A napiš mi do komentářů —
Dovolila bys svému partnerovi poznat, co opravdu cítíš? Nebo bys raději zahrála, že už jsi tam dávno byla?

-----------------------

Pokud tě článek zaujal, dej mi like ❤️ nebo klikni vlevo nahoře na Sledovat,
ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.

Lenka.V

-----------------------

💋 Tři věty, které ženě nikdy neříkej v posteli

💋 Ideální penis podle žen: kolik centimetrů stačí ke štěstí?

-----------------------

Lenka.V

Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání. O těle, které mluví dřív než hlava.
Znám chvíle, kdy jsme zranitelné i ty, kdy se zvedáme v plné síle. Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje. Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.

Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtrů a studu.