Článek
Sama autorka Petra Dvořáková prožila několik let v klášteře, kam vstoupila již jako čtrnáctiletá a chtěla se se čtenáři podělit o zkušenosti prostřednictvím postavy Jany, která věří v Boha a myslí si, že život v klášteře je její životní poslání. Autorka zdůrazňuje, že kniha není autobiografická.
Dvacetiletá Jana si život v klášteře představuje jako příjemné místo, kde najde spousty spřízněných duší v podobě dalších jeptišek. Realita je trochu jiná. Trochu víc. Jeptišky jsou proti ní mnohem starší. Je jim kolem 70 let, protože mladé ženy se moc nehrnou ke vstupu do kláštera a oddání se Bohu. V klášteře panuje přísný řád, tvrdá práce, nehostinné prostředí a hlavně téměř zákaz mluvení. Pro Janu je to zpočátku lehce šok, ale čím déle v klášteře žije, tím víc zjišťuje, že porušování pravidel je na denním pořádku. Do kláštera vstoupí postupně i pár mladších žen, téměř dívek. Některé jsou Bohu oddané, některé toto místo berou spíš jako schování se před jejich dosavadním životem. Jana zjišťuje, že boží láska je sice krásná, ale ona potřebuje i tu lidskou, a tak prožívá uvnitř sebe obrovský boj.
Knížka sbírá rozporuplná hodnocení. Zpočátku jsem měla také problém se začíst, ale jak nám byl přibližován Janin, respektive Františčin život, příběh se mi líbil víc a víc. Vždy jsem si představovala, že jeptišky jsou plně oddané Bohu, mírumilovné, pracovité a Bůh je pro ně vším. Při čtení jsem ztratila veškeré iluze. Jsou to ženy jako všechny ostatní. Mají své potřeby, pocity a měla jsem pocit, že pro ty hlavně nově příchozí slouží klášter spíš jako schování se před skutečným životem za zdmi kláštera. S tím, že mohou do určité doby klášter kdykoli opustit.
Příběh se mi líbil, ale nejsem z něj tak nadšená jako z autorčiných předchozích knih. Jsem ale moc ráda, že jsem si ho přečetla, protože mě klášterní život fascinoval. Jenže ve výsledku jsme prostě lidmi se svými potřebami.
Moc děkuji Nakladatelství Host Brno, které mi poskytlo knihu k recenzi v rámci spolupráce.
