Článek
Rodičům většina dětí slepě věří. Je tomu tak zcela jistě v době, kdy jsou hodně malé. V pubertě sice dojde k určitému prozření, že třeba ve všem určitě pravdu nemají, ale mnohdy se s tím, jak se pak začne život ubírat, už tolik dělat nedá. Nebo je k tomu zapotřebí vynaložit značné úsilí, který ne každý je ochotný podstoupit, a proto je pak mnoho lidí ve svém životě nešťastných nebo alespoň vcelku nespokojených. A stále hledajících. Jako já.
Celé dětství jsem slýchala, že je nutné se nejprve hodně učit, aby si pak v osmnácti člověk našel dobře placenou práci a té se držel jako klíště, pokud možno až do důchodu. Bohužel, ani slovo o tom, že by mě ta škola nebo pak práce taky třeba měla bavit. Abych tam přece chodila ráda. To, že tam budu trávit třetinu svého života, jako argument neobstojí. „Nechodíš tam pro zábavu, ale pro peníze! Chápeš? Pak tě začnou ty peníze bavit!“ zněla mámina rezolutní odpověď. Spokojenost v práci - dost nepodstatné pro ni. Ale setsakra podstatné pro mě.
Je mi čtyřicet osm a stále hledám. Nejspíš si čtenář poklepe na čelo, že asi nebudu úplně normální, když v tomhle věku stále nevím, čím chci být. Ale bohužel je to tak. Samozřejmě pracuji, jen z té práce nemám žádnou radost. A ani z těch peněz. Sice práci umím, ale já si jsem jistá, že to není práce pro mě, není tam ta radost, když ji vykonávám. Ale jak mám „skvělou“ mámu, tak mám i „skvělého“ manžela, tomu je totiž taky úplně jedno, jestli jsem v práci spokojená, hlavně ať proboha někde pracuju a za co nejvíc peněz. A rozhodně žádné riskování, žádné změny! Žádný seberozvoj, to je skoro jako sebemrskání, jak se nedávno vyjádřil manžel, když mi vyčítal, že si podezřele často pouštím vzdělávací pořady. „Proč si nepustíš radši Ulici?“ Když má člověk takovéhle „podporovatele“ vedle sebe, tak velice rychle ztrácí chuť něco změnit a brzy rezignuje. Opět si vybere podobnou, tedy „nenaplňující“ práci. A zase v ní nějakou dobu vydrží, než se zkusí vzbouřit. Sny a plány jsou pomalu zadupávány do země. Babička, tedy moje máma, čile mým dětem vypráví, že nezáleží na tom, co budou dělat, ale za kolik to budou dělat. Vždycky, když to slyším, mám z ní vážně „radost“. Děti už jsou naštěstí dost inteligentní na to, že si na babičku udělaly vlastní názor a jejími radami se neřídí.
Moje máma má ještě jednu super radu, kterou ale vyžaduje dodržovat tak moc, že její porušení by znamenalo rozhádání se s ní navždy. Mé zavržení až do konce života. Už jsem totiž jednou rebelovala, a přesně tak to dopadlo. Když jsem pak od toho na chvíli upustila, opět se se mnou začala bavit. Moc hodné gesto… Ale občas se mě v telefonu kontrolně ptá, jestli náhodou „neblbnu“. „Samozřejmě, že ne“, zní má ne zcela pravdivá odpověď. To slovo „neblbnu“ je označení pro vztahové problémy. Nejsem totiž spokojená v manželství. Manžel je povahově stejný jako moje máma. Velký pesimista a protiva. Největší chyba mého života. Bohužel jsem ji na začátku neviděla. To jsem byla totiž tak zamilovaná, že jsem první rok jeho chyby snad vůbec nevnímala. Brali jsme se strašně brzy, asi po třech měsících vztahu. Každý z jiného města. Sestěhování proběhlo až po svatbě. Dva Neználci, co se neznali. Zpětně vidím, že jsem byla strašně mladá a naivní, bylo mi teprve dvacet jedna, ale máma mi už v devatenácti opakovala, že už jsem dost stará na to, abych se vdala. Moc hodná maminka, určitě to se mnou myslela dobře, abych náhodou třeba nezůstala na ocet :-) Takže jsem nezůstala, teď ale nevím, jak z toho ven. Doporučení neboli důrazné nařízení mojí mámy cca před rokem: „Už jsi stará, podívej se na sebe. A opovaž se rozvést! Vždyť tě nikdo nebude chtít a zůstaneš sama až do smrti!“ a ještě: „Buď ráda, že máš takového výborného manžela, že ti všechno obstará!“ Neřekla bych, že v životě ke spokojenosti stačí, když druhý umí nakupovat, protože prostě rád nakupuje. Ale podle ní je to to nejlepší, co člověka může v životě potkat. Žádná láska. Naprosto zbytečné. K životní spokojenosti stačí mít vedle sebe někoho, kdo ti nakoupí a jako bonus chodí pravidelně do práce. „Jo, a děti neřeš! To, že s nimi dobře nevychází, je úplně jedno. Hlavně, že vychází s tebou.“
Máte to taky tak? A co s tím děláte vy?
