Článek
Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Po více než třiceti letech v kanceláři, s pečlivě vedenou kariérou, diplomem z vysoké školy a plynulou znalostí tří jazyků – jsem teď doma. Nezaměstnaná. A ne z vlastní vůle.
Před necelým rokem přišla v naší firmě reorganizace. Slovo, které zní skoro technicky, skoro nevinně. V praxi to znamenalo, že se vedení rozhodlo, že propustí část svých zaměstnanců. Doufala jsem, že se mě to nedotkne, ale bohužel. Šli hlavně ti starší, tedy i já jsem najednou zbytná. Prý se to netýká výkonu, jen „změna struktury“. To se snadno říká, hůř poslouchá. Rozloučili se se mnou s formálním poděkováním za roky práce. A já jsem zůstala stát před budovou, kde jsem strávila většinu života, jako by mě někdo vytlačil ven z vlaku a ten se beze mě rozjel dál. Za poděkování si nic nekoupím a odstupné taky nevydrží věčně. Musím jednat a rychle.
Šla jsem na úřad práce. Nečekala jsem, že mě přivítají s fanfárami, ale ta úřednice – drobná, o dost mladší než já, se na mě podívala, jako bych jí snad chtěla osobně zkomplikovat život. „A co byste si ve svém věku ještě představovala?“ řekla s kyselým úsměvem, aniž by zvedla oči od monitoru. „Buďte ráda, jestli vás někdo vezme na úklid. Za minimální mzdu. Víc už si nemůžete moc diktovat, víte?“ Pokrčila rameny. Když jsem jí připomněla své vzdělání, mávla rukou. „To je u starších lidí stejně jedno.“
Ze začátku jsem si myslela, že to bude jen přechodná fáze. Poslala jsem desítky životopisů. Přizpůsobený každý konkrétní nabídce, motivační dopisy, všechno, jak má být. Neodpověděl skoro nikdo. A když ano, bylo to jen zdvořilé „děkujeme, ale rozhodli jsme se pro jiného kandidáta“.
Nechala jsem si životopis zkontrolovat profesionálem. Zaplatila jsem si konzultaci, upravila formát, zdůraznila jazykové dovednosti, letité zkušenosti s řízením projektů i ochotu učit se novým věcem. Výsledek? Nic. Ticho.
Začala jsem chodit osobně do supermarketů v okolí. Práce za pokladnou, doplňování zboží, cokoli. Jenže i tam kroutili hlavou. Hledají někoho „do mladého kolektivu“. Jedna personalistka se to pokusila zaobalit, ale nakonec řekla narovinu: „My se snažíme mít tým tak kolem dvaceti, třiceti let. Aby si víc rozuměli a lépe se jim pracovalo. Navíc je to namáhavá práce, to byste určitě nezvládla.“ Nezvládla… Moje mysl je stejná, jako ve dvaceti, ale reálně se cítím tak na dvěstě. Aspoň v očích personalistů tak nejspíš vypadám. A to mě většina z nich ani neviděla, jen můj životopis.
Podpora v nezaměstnanosti už mi pomalu končí. Každý den se budím s tím zvláštním pocitem – jakási směs bezmoci, vzteku a smutku. A přitom pořád věřím, že bych měla co nabídnout. Že nejsem jen „ta starší paní“, co už „má být ráda, když ji někdo vezme na milost“.
Ale svět kolem mě jako by měl jiný názor.
