Terezka a rozvodněná řeka

Týden pršelo a veverka Terezka se s obavami dívala z okna. Potok, který obyčejně tiše protékal kousek od jejího domečku, se proměnil v rozbouřenou řeku. Bouřlivý tok hrozil, že se vylije z břehů.

Terezka zůstala napjatě sledovat proud, když najednou uviděla něco, co jí vyrazilo dech – nějaký kluk skákal po kamenech přímo u břehu. Srdce se jí sevřelo. A pak se to stalo. Kluk zakopl, ztratil rovnováhu a s výkřikem spadl do vody. Naštěstí se chytil za kmen stromu, který trčel nad hladinou, ale jeho síly rychle ubývaly.

Terezka nemeškala. Popadla nafukovací kruh, který ještě stál opřený o stěnu, a okamžitě zavolala na 112. Vysvětlila, co se stalo, a zdůraznila, že bude potřeba zásah hasičů. Bez nich by to nezvládla.

Když doběhla k řece, hodila nafukovací kruh přímo k chlapci.
„Chyť se!“ zakřičela.
Chlapec, kterému později řekla Viktor, se zoufale chopil kruhu. Terezka mezitím našla silný klacek a podala mu ho, aby se mohl lépe přidržet.

Za několik minut dorazili hasiči. S jejich pomocí se podařilo Viktora bezpečně vytáhnout na břeh. Hned poté přijela i záchranka, zkontrolovala jeho zdravotní stav a po krátké prohlídce mu dovolila jít domů. Bylo to těsné, ale měl štěstí.

Terezka se chvíli bavila s hasiči a poděkovala jim za rychlou pomoc. Potom se vrátila domů, kde si konečně mohla na chvíli oddechnout. Bylo jí jasné, jak blízko byl Viktor k tragédii. Přemýšlela nad tím, jak málo někdy stačí, aby člověk zemřel.

Postavila na čaj, sedla si do křesla a pozorovala, jak se voda v konvici začíná vařit. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.

„Kdo je?“ zeptala se. „Dveře jsou odemčené, pojď dál.“

„To jsem já, Toník,“ odpověděl hlas za dveřmi a vešel do pokoje.

„Vypadáš unaveně, co se stalo?“ zeptal se, když si všiml Terezčina výrazu.

„Jestli chceš vědět proč, posaď se,“ řekla a začala připravovat dva šálky čaje. Jakmile byli oba pohodlně usazení, Terezka mu začala vyprávět celý příběh o rozbouřené řece a Viktorovi, který málem přišel o život.

Toník poslouchal s napětím, a když Terezka skončila, podíval se na hodiny. „Musím jít, je už hodně pozdě. Děkuji za čaj a příběh,“ řekl a vydal se k odchodu.

Terezka ho doprovodila ke dveřím, zavřela za ním a šla se umýt. Byla tak unavená, že jakmile skočila do pelíšku, usnula během pár minut.

Venku už déšť ustal a potok zase tiše proudil svým korytem. Ale v Terezce něco zůstalo – ten obraz, to napětí, a vědomí, že někdy záleží na jediné vteřině.

Ještě chvíli před usnutím se v duchu zeptala:

Co bys udělal ty, kdybys byl na jejím místě?