Článek
Kytarový motor Rolling Stones, spoluautor jejich hitů, jedna z absolutně největších rockových ikon: Keith Richards.
Přišel na svět 18. prosince válečného roku 1943 a hudební geny získal nejspíš od dědy z matčiny strany – Augustus „Gus“ Dupree jako muzikant jezdil s jazzovou kapelou. Zálibu v jazzu sdílela i jeho dcera Doris, a tak si jedináček Keith už jako školák k téhle hudbě našel cestu…
Na základní školu chodil nějaký čas s Mickem Jaggerem, po přestěhování ale ztratili kontakt. Ve dvanácti Keith nastoupil na chlapeckou střední technickou školu, jenže prospěch šel od deseti k pěti. V opačném gardu přibýval čas věnovaný kytaře: tu první dostal v patnácti - už zasažený rock and rollovým virem importovaným z druhé strany Atlantiku. Ještě, než se mu ve třinácti začal měnit hlas, zpíval ve školním chlapeckém triu sopránů - jednou dokonce ve westministerském opatství před samotnou královnou Alžbětou II.
Mizerný prospěch a záškoláctví skončily vyhazovem z průmyslovky, naštěstí jej přijali na výtvarně zaměřenou školu v Sidcupu, na jihovýchodním okraji Londýna. Cítil se tam skvěle: kreslení jej bavilo, škola byla – na rozdíl od průmyslovky – smíšená, a hlavně tu potkal řadu spřízněných duší – hudebních nadšenců podobného vkusu. Britské výtvarné školy – v podstatě výtvarně zaměřené průmyslovky - byly v šedesátých letech přímo líhní rockových či blues-rockových talentů. Ať už dokončenou či nedokončenou ji má ve svém životopise celá plejáda britských muzikantů: někteří tam uplatnili svůj výtvarný talent, jiní získali čas na přemýšlení co dál.
Do historie vstoupilo setkání na dartfordském nádraží, kde se po čase znovu potkávají Mick a Keith. Ten první nese několik gramofonových desek, jeho protějšek si je s mírnou závistí prohlíží. Rychle se shodnou na společném názoru: Chuck Berry i Muddy Waters jsou pro oba symbolem té jediné správné muziky. Píše se červenec roku 1960 a náhodné setkání znamená začátek skupiny, která bude fungovat ještě za dalších víc jak šedesát let…
Keith opustil představu budoucnosti v oboru průmyslového designu a vsadil všechno na hudební kartu. Kámoš Mick si stále udržoval zadní vrátka studiem na London School of Economics, ale to už bydleli spolu s Brianem Jonesem v pronajatém londýnském bytě. Tohle zárodečné období Rolling Stones bylo jak ze starého dobrého Dickense: malý, věčně studený byt, topení na mince topilo jen občas (když byly mince), v břiše jim kručelo hlady a celému jejich kutlochu vládl neuvěřitelný svinčík. Zajímalo je tenkrát jediné: dokola poslouchat desky svých bluesových vzorů a co nejvěrněji napodobit jejich styl…
Inteligentní, talentovaný, ale povahově nevyrovnaný Jones vedl muzikantskou partu, ke které se Mick s Keithem přidali a která od roku 1962 vystupovala jako Rolling Stones. Strůjcem rozjezdu a počátečních úspěchů byl bezesporu jejich manažer, ani ne dvacetiletý Adrew Loog Oldham. Keithovi nařídil, aby se prezentoval jako Richard – bez „s“ na konci – prý to bude víc sexy, ale hlavně usoudil, že s kopírováním rhytmandbluesových hitů velkou kariéru neudělají. Doslova donutil Micka s Keithem – zamkl je v kuchyni – aby dali dohromady nějaký vlastní song a napomohl tak zrodu jedné z nejvlivnějších autorských dvojic rockové historie. Zároveň poněkud odsunuli na vedlejší kolej Briana Jonese, což postupně vedlo k jeho vyhazovu z kapely a nepřímo i jeho smrti na dně bazénu v létě 1969.
Ačkoliv Keith musel nespolehlivého Briana ve studiu občas zastoupit, trval na druhém kytaristovi v kapele. Jonesovým nástupcem se tak stal dvacetiletý Mick Taylor a mnozí zastávají názor, že byl po hudební stránce nejlepším ze všech Keithových kytarových parťáků. Také alba, na kterých se podílel, zejména Let it Bleed, Sticky Fingers a Exile on Main Street patří k vrcholům stoneovské diskografie.
Divoký život s kapelou, všudypřítomné drogy a občasné rozpory s Keithem však talentovaného kytaristu semlely natolik, že v roce 1974 podal výpověď. Stones pak sáhli po zkušeném muzikantovi Ronniem Woodovi, se kterým si Keith tentokrát hudebně i lidsky dokonale porozuměl. Jejich kytarová souhra je jedinečná, zdobená řadou originálních Keithových riffů – krátkých kytarových motivů, které odedávna patří k typickým poznávacím znakům stoneovských skladeb. Jejich nezaměnitelný zvuk je také zásluhou speciálního, tzv. otevřeného ladění, které Richards s oblibou používá.
S jinou zálibou, respektive závislostí, se ovšem potýkal několik let. Heroinu se nakonec zbavil, některým neřestem nadále – podle vlastních slov svátečně – holduje dodnes, v souladu se svou image vrásčitého, leč nezdolného chlapíka. Tato jeho podoba učarovala i tvůrcům Pirátů z Karibiku, kteří podle ní nejprve modelovali kapitána Jacka Sparrowa, aby pak v dalším pokračování nechali v úloze Jackova otce vstoupit krátce na plátno samotného Keitha Richardse.
A jeho nezdolnost potvrzuje jednak nedávný úspěch stoneovské novinky Hackney Diamonds, ale zejména další ohlášené turné, na které se vydá se zbývajícími Stones Mickem a Ronniem.
Zdroje:
Keith Richards: Život, IKAR 2011
