Článek
Historická realita je však jiná. Celých sedmdesát let předtím, než první britská loď s vězni vůbec spatřila břehy Austrálie, posílala Brritánie desetitisíce svých odsouzených na úplně jiné místo: do severoamerických kolonií.
Pro moderní Američany, kteří jsou od základní školy vychováváni v příbězích o Puritánech, Otcích zakladatelích a lidech prchajících do Nového světa za náboženskou svobodou, je to dodnes málo známá kapitola dějin.
Když věznice praskají ve švech
Na přelomu 17. a 18. století procházela Británie bouřlivým obdobím.
Města se rychle rozrůstala a chudoba byla obrovským problémem. Britské právo bylo přitom mimořádně tvrdé. Trest smrti hrozil za stovky deliktů, včetně drobných krádeží. Věznice praskaly ve švech a britská vláda potřebovala najít způsob, jak se zbavit části odsouzených. A to hlavně těch, které nechtěla popravovat ani dlouhodobě živit ve vězení.
Řešením se stala doprava odsouzených do zámoří.
V roce 1718 přijal britský parlament Transportation Act, který vytvořil právní rámec pro přepravu vězňů do amerických kolonií.
Čísla, která historici rekonstruovali z lodních záznamů a soudních dokumentů, jsou překvapivá. V letech 1718 až 1775 bylo do britských severoamerických kolonií přepraveno přibližně 50 000 odsouzených. Největším cílem byly kolonie Virginie a Maryland, kde byla obrovská poptávka po levné pracovní síle, především na tabákových plantážích.
Smluvní služba jako legální finta
Systém byl založen na smluvní službě (indentured servitude). Britský stát předával odsouzené soukromým přepravcům, kteří je dopravili přes Atlantik. Po příjezdu byli odsouzení prodáváni koloniálním zaměstnavatelům.
Ti získali právo na jejich nucenou pracovní sílu po stanovenou dobu.
Nešlo právně o otroctví v přesném smyslu slova, ale pro vězněného člověka to vyšlo naprosto stejně. Člověk byl proti své vůli dopraven tisíce kilometrů od domova. Poté se několik let nemohl svobodně rozhodovat o svém životě. Déélka služby závisela na rozsudku, nejčastěji šlo o sedm let. Tito lidé pracovali na farmách, plantážích i v domácnostech. Naprosto ve stejném tvrdém prostředí jako zotročení Afričané. Jen jejich právní postavení bylo jiné.
Představa, že Británie posílala do Ameriky masové vrahy, je zavádějící. Mezi transportovanými byli lidé odsouzení za krádeže jídla, kapesní krádeže, krádeže dobytka nebo padělání.
V době, kdy mohl člověk skončit na popravišti i kvůli banálnímu deliktu, byla hranice mezi zločincem a člověkem, který se zoufale snažil přežít, velmi tenká.
Amerika tak nebyla osídlována pouze ušlechtilými průkopníky prchajícími za svobodou.
Benjamin Franklin a jeho chřestýši
Kolonisté v Americe nereagovali na tento příliv odsouzených s nadšením. Místní tisk si opakovaně stěžoval na britskou politiku a lidé se obávali nárůstu kriminality. V roce 1751 do této debaty vstoupil Benjamin Franklin, který zveřejnil ostrý satirický text.
Franklin navrhoval, že když Británie posílá do Ameriky své lidské zmije, měli by Američané oplatit stejnou mincí. Navrhl pochytat tisíce amerických chřestýšů, poslat je loděmi do Anglie a vypustit je v parcích a zahradách kolem Londýna, aby britská elita pocítila stejnou laskavost, jakou prokazovala koloniím.
Celý systém nezastavil soucit, ale Americká revoluce.
Když se třináct kolonií během války za nezávislost v roce 17775 odtrhlo od koruny, britská přeprava odsouzených do Ameriky skončila.
Britské věznice začaly okamžitě znovu přetékat. Bylo nutné najít nové místo na druhém konci světa. Výsledkem byla První flotila, která v roce 1787 vyplula směrem k Austrálii. Austrálie tak získala svou trestaneckou historii jen proto, že Amerika vyhrála válku a zavřela Britům dveře.
Dědictví, které zmizelo v čase
Co se stalo s těmi 50 000 odsouzenými v Americe? Mnozí po odpykání trestu získali svobodu, založili rodiny, koupili si levnou půdu a začlenili se do společnosti.
Po několika generacích už jejich potomci nebyli dětmi trestanců, byli to prostě Američané.
Zatímco Austrálie si ze své trestanecké minulosti vytvořila součást národní identity, v Americe se na tento původ mnoha rodin záměrně zapomnělo.
Přitom britská přeprava odsouzených do Severní Ameriky nebyla žádnou okrajovou epizodou, ale státem organizovanou součástí kolonizace Nového světa.
Podklady z kterých jsem čerpala při psaní článku:
- A. Roger Ekirch – Bound for America: The Transportation of British Convicts to the Colonies, 1718–1775 (Oxford University Press)
- U.S. Library of Congress – Oficiální koloniální záznamy o smluvní službě a transportech vězňů
- The Pennsylvania Gazette (1751) – Historický archiv textů Benjamina Franklina o britské politice
